Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Vážit si svého těla

30. července 2016 v 10:00 | Soni |  Myšlenky
Vážit si svého těla. A ne, teď nemyslím vážit si ho, ať už vypadá, jak chce, o čemž jsem psala v minulém článku. Myslím vážit si toho, že tělo vůbec máme. Donedávna to pro mě byla jen fráze, "vážit si sama sebe". V prvním článku renesance tohoto blogu jsem napsala, že za ty tři roky, co jsem sem nepřidala ani jeden článek, se toho hodně změnilo. Měla jsem tím na mysli spoustu věcí, ale tou nejpodstatnější bylo asi to, že jsem začala léčbu na psychiatrii.



Ještě před několika měsíci by pro mě bývalo bylo nemyslitelné vám sem o tom psát. Styděla jsem se. Litovala jsem se. Ale už jsem přišla na to, že není za co se stydět - stejně jako cukrovkáři se nestydí za to, že mají cukrovku. Já trpím nemocí duše.


Stalo se to minulý listopad. Přišla jsem domů v klasickém rozpoložení: stres, bušení srdce, pot, naprostý chaos v hlavě. Byla jsem rozrušená. Chtěla jsem si udělat něco k jídlu, ale třásly se mi ruce a miska mi spadla na zem a rozbila se. To byla poslední kapka. Přitom to byla naprostá maličkost, která ale stačila k tomu, abych se sesunula k zemi a půl hodiny hystericky plakala. Vůbec jsem se nedokázala sebrat, a to nejen v té konkrétní chvíli, ale celkově ve svém životě.


Už to nešlo dál. Ze spánku mě neustále budily záchvaty paniky; věci, které mě dřív bavily, jako by ztratily svůj lesk; pravidelně mě přepadaly nesnesitelné úzkosti a depresivní stavy, které trvaly i několik dní v kuse. Sice jsem tři roky nepsala na blog, ale psala jsem si deník. A snad ani nedokážu spočítat, kolikrát se v něm zopakovaly výrazy "bezmoc", "zbytečnost", "marnost", "beznaděj"… "smrt". Zajímavé je, že ani jednou jsem nepsala o smutku. Nebyl to smutek. Byla to absence jakékoli emoce; jako bych měla v hrudníku díru, ve které by něco mělo být, ale bylo tam jen prázdno a já nevěděla, co tam chybí nebo proč bych se vlastně měla snažit tu díru něčím naplnit. V jednom kuse jsem si musela klást otázku, k čemu to všechno je, když nakonec stejně jednou umřu, a na odpověď "to poznáš, až budeš mít děti" jsem si říkala: "Ale i ty děti jednou umřou. Všichni umřou. Celá tahle planeta zanikne. Jaký má ten můj malý životek smysl?" Teď mi to už zní absurdně a sama si nejsem jistá, jestli dnes těmhle svým vzpomínkám na to "temné období" pořádně rozumím, ale terapie každopádně zabírá a já si tyhle otázky už nekladu. Bojím se sice, že je to takový oslí můstek, veškerý můj pokrok se může kdykoliv sesypat jako domeček z karet a jednou mě znovu napadne "proč bys zrovna ty měla být šťastná?", "víš vůbec, co to znamená šťastná?" nebo "co když na světě jsou šťastní lidé, ale ty mezi ně prostě nepatříš?", nicméně jsem ráda, že tyhle myšlenky se mi teď většinou vyhýbají. Dostala jsem se do stádia, kdy alespoň systematicky nezpochybňuju smysl vlastní existence - jsem teď na takovém trochu mrtvém bodě a bude mě stát ještě spoustu úsilí, než se budu považovat za skutečně šťastného člověka (pokud se to někdy stane), ale občas mě dostihnou zvláštní optimistické nálady. Obvykle si při nich říkám, že jsem nějak podezřele spokojená a že v příští chvíli se zákonitě musí něco pokazit (úzkostná porucha je opravdu moc příjemná záležitost), ale znáte to, když jde člověk z příjemného posezení a má v sobě tři piva, svět se zdá být fajn.


A právě to se mi stalo včera: šla jsem domů sama a měla jsem čas přemýšlet. To u mě zpravidla nedopadá dobře, protože mi připadá, že moje terapie má (zatím) za účel všechny moje nepříjemné myšlenky spíš potlačit, a když se v tom začnu nimrat, hrozí dost velké nebezpečí, že do toho znova spadnu - naštěstí včera se to nestalo.


Přemýšlela jsem o tom, jaké má člověk štěstí, že má tělo. Asi to zní směšně a banálně, "to je přece normální, že lidé mají těla", ale podle mě je to úžasná věc, že máme (zpravidla) hlavu, dvě ruce, dvě nohy, můžeme vyrábět věci, poslouchat, psát, mluvit… Lidské tělo má obrovskou moc. Chcete běžet maraton? Běžte, máte tu možnost. Chcete namalovat obraz? Namalujte, máte tu možnost. Chcete zpívat operu v Národním divadle? Zpívejte, protože máte tu možnost. A to všechno jen díky vašemu tělu.


Naše tělo zkrátka skýtá všechny možné neobyčejné možnosti. A nekončí to jen u maratonu, malování nebo opery. Vždyť díky tomu, že máme ústa a můžeme mluvit a že máme ruce a můžeme psát, máme možnost ovlivnit spoustu dalších lidí. Můžeme je spoustu věcí naučit. Můžeme se s nimi bavit o tom, jak lépe žít, že je možné existovat bez nenávisti a sžíravého vzteku, kterého je všude kolem snad čím dál tím víc. Můžeme vystoupit za práva utlačovaných. Můžeme zachraňovat nevinné, lidi i zvířata. Můžeme chránit planetu. Můžeme to naučit i jiné lidi a sami se od nich také učit.


Takže… Chcete měnit věci k lepšímu? Já teď už znovu ano. Ani nevíte, jak osvobozující je to po několika měsících a letech v temnu a letargii pocit, vnímat svou možnost nebo až povinnost začít něco smysluplného dělat. Pojďme něco udělat s tím, že můžemevytvářet užitečné věci, pojďme si začít vážit toho, že máme tělo, které nám to umožňuje, a pojďme zvednout zadek a změnit svět v lepší místo! :) Protože já znovu věřím tomu, že to je možné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama