Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

4. červenec 2013: Ztráty zkrátka bolej

4. července 2013 v 12:44 | Soni |  Deníček
Doteď nedokážu vstřebat, co se stalo. Vím jen, že je to pár dní. Ještě odpoledne jsme byly spolu v Praze, nakupovaly boty, jedly zmrzlinu ve Františkánské zahradě… A večer mi řekla: "Sbohem." Ne, nejde o žádnou lásku. Jde o přátelství. A to je tisíckrát horší.

Kvůli žádnému klukovi mi nikdy nebylo tak mizerně jako teď kvůli ní. Milenci přicházejí a odcházejí, ale kamarádi by s vámi měli zůstat. Zřejmě to nebyla kamarádka. Kdyby byla, nezahodila by mě jako starou nepotřebnou hračku… Ještě z tak absurdního důvodu. Stalo se to kvůli klukovi - a ani jeho žádná z nás nemilovala. Ne, láska v tomhle příběhu vůbec nefiguruje, a přesto to tak bolí… Poznala jsem ho vlastně díky ní. Dřív se spolu přátelili. Přišel na oslavu jejích narozenin, tam jsem ho poznala. Dali jsme se do řeči a rozuměli si. Začala jsem ho mít ráda. Ona se s ním pohádala, a to tak, že s ním přetrhala všechny styky a spálila za ním mosty. Nebudu tu rozmazávat proč, to není podstatné. Každopádně já k něčemu takovému neměla důvod a bavila jsem se s ním dál.

Před třemi dny jsem za ní jela do Prahy. Bylo to skvělý odpoledne, na rozloučenou jsme se pak jako vždycky objaly, večer si ještě psaly, a najednou se se mnou začala dohadovat, že nechce, abych se s ním bavila, protože je to podle ní grázl, a že si mám vybrat, buď on, nebo ona. Proč to prostě nemůže nechat na mě, abych posoudila sama, jestli je to dobrej člověk, nebo ne? Řekla jsem jí, že se s ním bavit nepřestanu, protože nemám důvod, ale že samozřejmě v žádném případě nechci ztratit ani ji. Byla to moje nejlepší (a v podstatě jediná) kamarádka. Snažila jsem se jí vysvětlit, že je mám ráda oba, i když ji pochopitelně víc (několik let přátelství udělá své), a ať mě nenutí dát mu vale; ona si nicméně stála za svým. "Vybrala si sama, sbohem," řekla mi. Stále tomu nemůžu uvěřit a uvědomit si v plném rozsahu, co se vlastně stalo. Ztratila jsem ji. Vím to.

Tady nejde o mé ego. Kdyby byl problém v něčem jiném, kdybych já udělala nějakou chybu, kterou bych jí ublížila, a ona se kvůli tomu se mnou přestala bavit, omluvila bych se. Udělala bych cokoliv, abych o ni nepřišla. Ale člověka, kterého mám ráda, kvůli ní neopustím. Nepřilezu za ní, protože naše kamarádství by bylo dál založené na ultimátu "buď já, nebo on". To nechci. Není to od ní fér. Jediná možnost, jak to napravit, je, aby se ona omluvila mně a uznala svou chybu. Jenže ona to neudělá. Je na to moc hrdá.

Zničila to. Nechápu, jak to mohla udělat. Jak mohla tolik let pravého přátelství (aspoň jsem se domnívala, že je pravé) jen tak, mávnutím ruky, zahodit do koše. Zůstala po ní mezera, na kterou si jen tak nezvyknu, pokud vůbec kdy. Zrovna včera jsem zaslechla vtip, který by se jí určitě líbil. Řekla jsem si, že jí ho večer musím poslat. A vzápětí jsem si s bolestí uvědomila, že nemůžu. Že o to nestojí.

Strašně jsi mi ublížila. Nechápu, proč jsi to udělala a jak jsi vůbec mohla, ale doufám, že budeš spokojená. Myslela jsem, že mě máš ráda. Zřejmě to tak není, ale aspoň jsem dostala cennou životní lekci. Že nemám věřit lidem, ani těm, o kterejch jsem si myslela, že mě nikdy nezraděj. Během deseti minut jsi zabila celej náš vztah. Jsem ráda, že jsi byla součástí mého života, a přeju ti, abys byla v tom svém šťastná. V hlavě mi pořád víří spousta myšlenek a vzpomínek na tebe, a už mi zase tečou slzy. Snad jsi na tom líp.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama