Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Načmáráno ve vlaku 3. června (TT: Povodně)

6. června 2013 v 14:11 | Soni |  Témata týdne
Doma jsme se dost pohádali. Křičelo se, padala ostrá slova. Táta nechtěl, abych jezdila do Prahy.
"Teď večer nepojedeš nikam! Počkej na ráno!"
"Ale tati, co když to tam ráno bude horší? Co když v noci evakuujou kolej a já ráno vůbec nebudu vědět, co se děje? Přijedu tam do toho největšího zmatku! Je rozumnější jet teď."

Z okýnka vlaku sleduju rozvodněnej Kařezskej rybník a podmáčená pole.

"V žádným případě, zakazuju ti to! Nepustím tě v noci do zaplavený Prahy!"
"Ty mi nemáš co zakazovat, nejsem už malá! Mami, co ty si myslíš?"
"…já taky nechci, abys jezdila."
"Copak jste oba úplně slepí?!"
"Ne, to ty jsi hloupá! Je to možný, že máme tak blbou dceru?"
Ucítila jsem pálení v očích, otočila se a práskla za sebou dveřmi. Zhroutila jsem se na posteli a nechala slzy téct. Vždyť já se jenom snažim chovat se co nejrozumněji!
Kdybych do tý práce nemusela, tak tam nejedu. Je to celé absurdní. Vlaky nabíraj zpoždění desítky minut, v Praze platí stav nouze, metro nejezdí, zrušili mi obě tramvaje, lidi jsou bez elektřiny, bez plynu, ale JÁ musím jít prodávat lístky do divadla. Je zavřený Klementinum, divadlo na Karlíně, dokonce se vyklízí Nemocnice Na Františku, jenom to naše mrňavý krachující divadýlečko je v provozu. Šéf mi vždycky lez na nervy, ale teď jsem se s ním poprvé opravdu pohádala. Křičela jsem na něj do telefonu, že jestli nevidí, jak je ta situace vážná, tak je asi úplně slepej, že pořádně nemám jak se tam dostat, že tam možná ani nebudu mít kde bydlet, a jediný, co mi na to odpověděl, bylo, že moje problémy nejsou jeho starost, že nemůže nikomu zajišťovat ubytování a že zkrátka musím dorazit. Nehodlala jsem si nechat ze svýho směšnýho platu strhnout tisícovku za absenci a byla nucená se přes to přese všechno do Prahy vypravit.
Najednou jsem se zarazila. Jsem dospělá, tak to dokážu. Poradím si. Utřela jsem si mokré tváře a začala házet věci do kufru.

Vlak je skoro prázdný. Leje. Nebe je temné, všude je voda. Je mi mizerně z té hádky i z toho, jak to venku vypadá. Na mysli mi vytane obraz smutného vlaku Anny Kareniny. Uvědomuju si, jak křehká a zároveň tvrdá je příroda. Lidi ji v jednom kuse ničí, ale stačí, aby se jí zachtělo, a jsme všichni na lopatkách.

Vešla mamka.
"Tak ty jedeš?"
"Jo."
"Fajn." Naštvaně zase odešla.
Vůbec to nechápou. Vážně je lepší jet už teď. Nevím, jak bych to tam ráno stihla. Dorazím tam tak v 9, obhlídnu situaci a podle toho se zařídím. Budu vědět, jak to tam vypadá.
"Tak čau."
"Nazdar."
Obula jsem se a otevřela dveře ven.
Z obýváku se ozvalo tátovo: "Soni!"
Ohlédla jsem se.
"Co je?"
"Jsi děsná palice."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Teeda Teeda | E-mail | Web | 6. června 2013 v 15:03 | Reagovat

Taky bch jela večer. Jsem totiž taky děsná palice. :)

2 Terka Terka | E-mail | Web | 6. června 2013 v 15:28 | Reagovat

Pěkně napsané :) ať už je to reálná povídka nebo vymyšlená, vážně se ti moc povedla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama