Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

15. červen 2013: Zahrabaná na chatě

16. června 2013 v 17:47 | Soni |  Deníček
Včerejšek byl jeden z těch krásných letních dnů. Jeli jsme sekat a hrabat trávu na chatu. Slunce zářilo, vál teplý větřík, vonělo sušící se seno… Během nedávných povodní tráva na naší zahradě vyrostla do metrové výšky. Když jsme tam dorazili, už tam byl děda s tetou a sestřenkou a velká část práce už byla hotová. Přesto jí na nás ještě hodně zbylo. Táta se chopil sekačky, brácha kosy a my tři ženské jsme vzaly do rukou hrábě. Trochu středověký způsob, ale nevadilo mi to. Nemám ráda, když se zbytečně plýtvá benzinem.

Poté, co jsme zdolaly teprve jednu stranu našeho rozlehlého pozemku a mě už bolely ruce, zdálo se mi, že nemáme šanci to v krutě žhnoucím slunci dodělat. Pak jsme se ale zakecaly se sestřenkou a práce nám šla od ruky rychleji. Celé jsme to nezvládly a nechaly tam něco tátovi na dnešek (on tam zůstával, my s bráchou jsme jeli večer domů), ale udělaly jsme toho dost. Je to otravná práce, ale člověk u ní alespoň vypne a dokonale se psychicky zregeneruje. Co se týká fyzické stránky, tam to bylo horší - spálené paže, krk a obličej, bolavá záda, propocené triko… O to víc mi chutnal chleba se sýrem na květovaném talířku po babičce, nebo možná ještě prababičce, snězený v příjemném chládku kuchyně.

Táta se domluvil se sousedem, aby traktorem vytrhl ze země čtyři stromy. Prý tam byly k ničemu. Dvě jabloně, které už nenesly, a dvě napůl uschlé višně. Říkal, že tam akorát překážejí při sekání trávy. Zlobila jsem se. Vážně jsem se zlobila. Připadá mi to jako vražda. Násilné plundrování. On kolem sebe prostě nesnese ani kousek přírody. I tu zahradu musí mít umělou.

Před odjezdem jsem bloumala po zahradě a nešťastně pozorovala čtyři mrtvé vzrostlé stromy, jejich zpřerážené kořeny, umírající listí a větve, marně hledající vodu ze země. Vyšla jsem ven, ke kukuřičnému poli, z něhož jsme se sestřenkou jako malé kradly kukuřici. Jednou jsme se jí tak přejedly, že od té doby nemůžu syrovou kukuřici ani cítit. Lehla jsem si do vysoké trávy, mezi plané kvítí, a najednou mi z očí vytryskly slzy. Na rukou a nohou mě šimrali mravenci a žlutí broučci s černými tečkami a kolem byl dokonalý klid. Žádní lidé, žádná auta, nic. Perfektní ticho. Zpěv ptáků a vítr prohánějící se rostoucí kukuřicí byl o to hlasitější a intenzivnější. Byla to nejkrásnější chvilka za hodně dlouhou dobu. A ty vyrvané stromy byly v porovnání s tím tak žalostně smutné… Snažila jsem se utěšit se tím, že tam vysadíme nové stromy, kolem plotu, kde nikomu nebudou překážet, ale nebylo to k ničemu. Bylo mi to tak strašně líto. Styděla jsem se, že jsem taky člověk, za celé lidstvo. Napadlo mě, že bych si měla to ticho, vítr, vonící trávu a všechnu tu zeleň pořádně vychutnat, protože lidé to všechno jednoho dne zničí…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama