Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Červen 2013

15. červen 2013: Zahrabaná na chatě

16. června 2013 v 17:47 | Soni |  Deníček
Včerejšek byl jeden z těch krásných letních dnů. Jeli jsme sekat a hrabat trávu na chatu. Slunce zářilo, vál teplý větřík, vonělo sušící se seno… Během nedávných povodní tráva na naší zahradě vyrostla do metrové výšky. Když jsme tam dorazili, už tam byl děda s tetou a sestřenkou a velká část práce už byla hotová. Přesto jí na nás ještě hodně zbylo. Táta se chopil sekačky, brácha kosy a my tři ženské jsme vzaly do rukou hrábě. Trochu středověký způsob, ale nevadilo mi to. Nemám ráda, když se zbytečně plýtvá benzinem.

Poté, co jsme zdolaly teprve jednu stranu našeho rozlehlého pozemku a mě už bolely ruce, zdálo se mi, že nemáme šanci to v krutě žhnoucím slunci dodělat. Pak jsme se ale zakecaly se sestřenkou a práce nám šla od ruky rychleji. Celé jsme to nezvládly a nechaly tam něco tátovi na dnešek (on tam zůstával, my s bráchou jsme jeli večer domů), ale udělaly jsme toho dost. Je to otravná práce, ale člověk u ní alespoň vypne a dokonale se psychicky zregeneruje. Co se týká fyzické stránky, tam to bylo horší - spálené paže, krk a obličej, bolavá záda, propocené triko… O to víc mi chutnal chleba se sýrem na květovaném talířku po babičce, nebo možná ještě prababičce, snězený v příjemném chládku kuchyně.

Táta se domluvil se sousedem, aby traktorem vytrhl ze země čtyři stromy. Prý tam byly k ničemu. Dvě jabloně, které už nenesly, a dvě napůl uschlé višně. Říkal, že tam akorát překážejí při sekání trávy. Zlobila jsem se. Vážně jsem se zlobila. Připadá mi to jako vražda. Násilné plundrování. On kolem sebe prostě nesnese ani kousek přírody. I tu zahradu musí mít umělou.

Před odjezdem jsem bloumala po zahradě a nešťastně pozorovala čtyři mrtvé vzrostlé stromy, jejich zpřerážené kořeny, umírající listí a větve, marně hledající vodu ze země. Vyšla jsem ven, ke kukuřičnému poli, z něhož jsme se sestřenkou jako malé kradly kukuřici. Jednou jsme se jí tak přejedly, že od té doby nemůžu syrovou kukuřici ani cítit. Lehla jsem si do vysoké trávy, mezi plané kvítí, a najednou mi z očí vytryskly slzy. Na rukou a nohou mě šimrali mravenci a žlutí broučci s černými tečkami a kolem byl dokonalý klid. Žádní lidé, žádná auta, nic. Perfektní ticho. Zpěv ptáků a vítr prohánějící se rostoucí kukuřicí byl o to hlasitější a intenzivnější. Byla to nejkrásnější chvilka za hodně dlouhou dobu. A ty vyrvané stromy byly v porovnání s tím tak žalostně smutné… Snažila jsem se utěšit se tím, že tam vysadíme nové stromy, kolem plotu, kde nikomu nebudou překážet, ale nebylo to k ničemu. Bylo mi to tak strašně líto. Styděla jsem se, že jsem taky člověk, za celé lidstvo. Napadlo mě, že bych si měla to ticho, vítr, vonící trávu a všechnu tu zeleň pořádně vychutnat, protože lidé to všechno jednoho dne zničí…

11. červen 2013: Vyletněná nálada

11. června 2013 v 22:35 | Soni |  Deníček
Po několika nevlídných, propršených dnech se dnes konečně udělalo pěkně. Bosky jsem vyšla na zahradu a nadechla se voňavého vzduchu. Zem ještě nebyla prohřátá a trochu mě studila do chodidel. Nepotlačovala jsem úsměv, když jsem si všimla včel a čmeláků, opylujících nenápadné květy maliníku na terase. Asi před dvěma, třemi lety se tam objevil, sám od sebe. Zřejmě tam vítr zanesl semínka z toho starého pod třešní. Sešla jsem po schůdcích dolů. Skoro se po nich nedá chodit kvůli všem těm větvím a výhonkům všelijakých rostlin okolo. Posadila jsem se s knížkou na čerstvě posekaný trávník, ale ani se mi nechtělo číst, jen jsem se rozhlížela po vší té zeleni a vychutnávala si paprsky odpoledního slunce, které mě hřály na temeni a sušily mi právě umyté vlasy. Býlí a dlouhá měkká kvetoucí tráva přímo lákaly, aby si do nich člověk položil hlavu. Lehla jsem si, vdechovala vůni hlíny a prsty přejížděla po hebkých koncích stébel. S cvakáním drápků ke mně přišla Jenny, jazyk jí visel z tlamy. Drbala jsem ji za ušima a na zádech.

Všimla jsem si, že šaty na sušáku se uvolnily z jednoho kolíčku. Vstala jsem a šla to spravit. Koupila jsem si je dnes v sekáči. Indigově modré s bílými kytičkami. I s fialovým manšestrovým sakem mě vyšly na pár kaček. Mám z nich radost, jsou vážně moc hezké.

Vrátila jsem se na terasu a sedla si na houpačku. Znovu jsem se zaposlouchala do bzučení vycházejícícho z maliní. Za chvíli mě začalo uspávat. Natáhla jsem se a zavřela oči. Je tam vždycky tak krásně… Zrovna jsem začala upadat do spánku, když vtom mě probral kocour. Tlapkou mě jemně strčil do žeber. Pohladila jsem ho po hlavě: slastně přivřel očka. Lehce se vyhoupl nahoru. Chvíli se se mnou mazlil, pak si lehl vedle a přitiskl se ke mně. Cítila jsem jeho vyhřátý černý kožíšek na své paži. Něžně předl.

A tak jsme tam leželi, já, kočka a kniha, a líně se pohupovali v mírném vánku…

Láska – neláska

8. června 2013 v 10:07 | Soni |  Náhodné nálady
Mezilidské vztahy jsou podivné. Zvlášť ty milostné. Člověk za život potká spoustu lásek, některé sladké, jiné bolestně hořké, jedny trvají chvilku, druhé měsíce a roky… Ale většina z nich jednoho dne vyprchá a už se nikdy nevrátí.

Většina.

Mám jednoho člověka, který je mi velice blízký. Nebudu říkat kamaráda, protože to není "jen" kamarád, i když zároveň lepšího kamaráda nemám. Není to ani můj milenec. Nikdy jsme spolu v tomhle ohledu nic neměli. Není můj přítel. Říkejme mu prostě J. Známe se už šíleně let a za tu dobu jsme se několikrát sešli a zase rozešli. Přemýšlím, jak náš vztah definovat. On je zkrátka pevnou součástí mého já a už si neumím představit, že by tu nebyl. To se zkrátka nemůže stát, není to možné. Neexistuje nic, co by jednoho z nás donutilo ze svého života toho druhého vymazat. Ačkoli jsou období, kdy se spolu i několik měsíců vůbec nebavíme. Ne že bychom na sebe byli naštvaní. Prostě nemáme tu potřebu, a přece víme, že tu jeden pro druhého vždycky je. A pak si jednou řekneme, nepůjdeme ven? A tak jdeme ven, druhý den zas, i ten další den… A najednou se držíme za ruce, J. mi půjčuje svou mikinu, když se večer udělá chladno, líbá mě na krk a je nám zkrátka dobře. Když má dojít na něco vážnějšího, vždycky z toho vycouváme. Nevadí mi to. Cítím, že se to nemá stát, že by to všechno mezi námi pokazilo, tu nevinnou, něžnou intimitu, kvůli které mě s ním ty procházky podél řeky tak baví.

Nevím, co ke mně cítí on. Já ho miluju tím nejhlubším citem, jakého jsem schopná, vždycky to tak bylo a zůstane to tak napořád. Má v mé duši vyhraněné speciální místo, kde ho nikdo nikdy nenahradí. A i přesto jsem si jistá, že se nevezmeme a nebudeme spolu žít šťastně až do smrti. Vlastně budeme, jen ne jako partneři. Jednoho dne si každý najdeme někoho, s kým budeme chtít strávit život jako muž a žena, ale myslím, že ani oni nebudou moci být v našich srdcích zakořenění tak pevně, jako je J. v mém a já v tom jeho. Nejsem z toho nešťastná. Jsem naopak neskutečně ráda, že ho mám a že je to mezi námi tak, jak to je.

Dětství

7. června 2013 v 16:47 | Soni |  Náhodné nálady
Slunečné dny strávené s malou Simonou odvedle na dvoře za barákem.
Dlouhé stíny při zapadajícím slunci.
Velká okna v obýváku.
Rozsypané kuličky do bráchovo pistole. Táta chtěl, abych je uklidila, než se vrátí. Přišel za půl hodiny a našel mě, jak si z nich dělám vláčky v drážkách parket.
Film o králi Artušovi.
Film o Jackovi a stonku fazole.
Týdny strávené v létě na chatě, kde jsme si museli vodu na umytí ohřát na kamnech. A předtím si samozřejmě naštípat dřevo.
Vanilková zmrzlina. Jednou jsem si ji šla koupit do cukrárny, co stála hned vedle našeho domu, a spolu se svým kournoutkem jsem ze stojánku vzala i ten, co tam byl trvale, obalený alobalem. Už zvenku jsem slyšela prodavačku, jak volá: "Počkej…! No… Anebo nic…"
Kopání do pýchavek. Mamčino nadávání, že od nich máme špinavé boty.
Hodiny ležení na voňavém seně.
Ježdění s kamarády na kolech u babi na sídlišti. Záviděla jsem jim velká kola, když já měla stále to malé.
Útěk s Jíťou před stádem hnusných brouků, které se na nás vyvalilo z ulomené větve.
Domeček z cihel, co nám táta postavil na zahradě.
Hejno žabiček, skákajících nám přes cestu u rybníčku v lese.
Cyklovýlety s dědou po okolních vesnicích. Řev, když mě na jednom z nich podělal pták.
Prťavá mlhavá vzpomínka na altánek na stráni, kterej strhli, když mi byly 3 nebo 4.
Máslové sušenky na koupališti. Snědla jsem jich tolik, že je mi z nich dodnes špatně. Jiné nám ale mamka nekoupila, protože od čokolády bychom se bývali prý celí zřídili.
Žluté šatičky s kytičkama.
Dětská kola z krabičky se šmoulou po cestě ze školky.
Žádný internet, jen starý počítač s Windows 95 a hry z disket.

…a jaké bylo vaše dětství? :)

Načmáráno ve vlaku 3. června (TT: Povodně)

6. června 2013 v 14:11 | Soni |  Témata týdne
Doma jsme se dost pohádali. Křičelo se, padala ostrá slova. Táta nechtěl, abych jezdila do Prahy.
"Teď večer nepojedeš nikam! Počkej na ráno!"
"Ale tati, co když to tam ráno bude horší? Co když v noci evakuujou kolej a já ráno vůbec nebudu vědět, co se děje? Přijedu tam do toho největšího zmatku! Je rozumnější jet teď."

Z okýnka vlaku sleduju rozvodněnej Kařezskej rybník a podmáčená pole.

"V žádným případě, zakazuju ti to! Nepustím tě v noci do zaplavený Prahy!"
"Ty mi nemáš co zakazovat, nejsem už malá! Mami, co ty si myslíš?"
"…já taky nechci, abys jezdila."
"Copak jste oba úplně slepí?!"
"Ne, to ty jsi hloupá! Je to možný, že máme tak blbou dceru?"
Ucítila jsem pálení v očích, otočila se a práskla za sebou dveřmi. Zhroutila jsem se na posteli a nechala slzy téct. Vždyť já se jenom snažim chovat se co nejrozumněji!
Kdybych do tý práce nemusela, tak tam nejedu. Je to celé absurdní. Vlaky nabíraj zpoždění desítky minut, v Praze platí stav nouze, metro nejezdí, zrušili mi obě tramvaje, lidi jsou bez elektřiny, bez plynu, ale JÁ musím jít prodávat lístky do divadla. Je zavřený Klementinum, divadlo na Karlíně, dokonce se vyklízí Nemocnice Na Františku, jenom to naše mrňavý krachující divadýlečko je v provozu. Šéf mi vždycky lez na nervy, ale teď jsem se s ním poprvé opravdu pohádala. Křičela jsem na něj do telefonu, že jestli nevidí, jak je ta situace vážná, tak je asi úplně slepej, že pořádně nemám jak se tam dostat, že tam možná ani nebudu mít kde bydlet, a jediný, co mi na to odpověděl, bylo, že moje problémy nejsou jeho starost, že nemůže nikomu zajišťovat ubytování a že zkrátka musím dorazit. Nehodlala jsem si nechat ze svýho směšnýho platu strhnout tisícovku za absenci a byla nucená se přes to přese všechno do Prahy vypravit.
Najednou jsem se zarazila. Jsem dospělá, tak to dokážu. Poradím si. Utřela jsem si mokré tváře a začala házet věci do kufru.

Vlak je skoro prázdný. Leje. Nebe je temné, všude je voda. Je mi mizerně z té hádky i z toho, jak to venku vypadá. Na mysli mi vytane obraz smutného vlaku Anny Kareniny. Uvědomuju si, jak křehká a zároveň tvrdá je příroda. Lidi ji v jednom kuse ničí, ale stačí, aby se jí zachtělo, a jsme všichni na lopatkách.

Vešla mamka.
"Tak ty jedeš?"
"Jo."
"Fajn." Naštvaně zase odešla.
Vůbec to nechápou. Vážně je lepší jet už teď. Nevím, jak bych to tam ráno stihla. Dorazím tam tak v 9, obhlídnu situaci a podle toho se zařídím. Budu vědět, jak to tam vypadá.
"Tak čau."
"Nazdar."
Obula jsem se a otevřela dveře ven.
Z obýváku se ozvalo tátovo: "Soni!"
Ohlédla jsem se.
"Co je?"
"Jsi děsná palice."