Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Vlak života

18. března 2013 v 21:15 | Soni |  Témata týdne
Co to dělám?

Tahle otázka mě poslední dobou napadá často. Vlak mého života se řítí šíleným tempem a já nemám nejmenší tušení kam. Jsem zmatená. Ztracená.

Mám pocit, že nemám dost lásky. Nechci fňukat - bez kapky sebelítosti skutečně můžu říct, že mám tenhle hluboký, smutný dojem. Vím, že mě rodiče milují, že mám kamarády, kteří mě mají rádi, ale čím dál tím víc pociťuju potřebu někoho zvláštního ve svém životě. Víte, co tím myslím. Někoho, koho bych měla jednoduše ráda a on mě, kdo by mě vzal za ruku, kráčel vedle mě a pomohl mi vstát, když zakopnu.

Plácám se odnikud nikam a nic nemá smysl. Něco (někdo) mi v životě chybí. Připadám si, jako bych přiběhla na nádraží, nastoupila do prvního vlaku, který by mi přišel na oči, aniž bych věděla, kam míří, a teď se divím, kudy to jede.

Myslím, že jsem tu Prahu uchopila za špatný konec a teď je těžké přehmátnout a vzít ji za konec správný. Tohle město umí být krásné - to už jsem poznala. Je tu obrovská spousta okouzlujících zákoutí i kostelů, pěkných parků a zámeckých zahrad, roztomilých kaváren… Tolik nádherných míst, kam by mohla jít slušná holka - ano, mám dojem, že jsem bývala slušnou holkou, ale to se změnilo, co jsem se sem přestěhovala. Piju a kouřím po hospodách, střídám kluky a nevím, co od nich chci, jestli flirt, nebo něco vážnějšího; bojím se, že dvouletý vztah, který skončil předloni a který nedopadl dobře (spíš dopadl naprosto katastrofálně) ze mě vycucl schopnost navázat normální zdravou známost. I když je fakt, že je mi jen 19 a podle jednoho kamaráda to teprve přijde. Ten samý kamarád tvrdí, že to, jak žiju, není mnou, že Praha takhle nutí citlivý lidi se ničit. Je to zajímavá myšlenka a něco na ní asi bude. Já tak nechci žít - nebaví mě to, vysává to ze mě síly, a ačkoli si tím nejspíš snažím zaplnit to prázdno, které v sobě cítím, jenom to tu díru prohlubuje.

Ano, potřebuju někoho, kdo by se posadil v kupé vedle mě a prozradil mi, kterými stanicemi ten vlak projíždí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fée Fée | E-mail | Web | 19. března 2013 v 15:51 | Reagovat

Taky mě občas přepadá taková bezmoc a touha někoho mít. Ale po třech letech postupně se dvěma klukama mám najednou pocit, že pravá láska neexistuje, aspoň pro mě ne.
A víš co, s tím životním stylem můžeš vždycky seknout a začít jinak. Třeba pomalu, je to běh na dlouhou trať... Ale můžeš. Nebuď svojí obětí...

2 Soni Soni | E-mail | Web | 21. března 2013 v 12:22 | Reagovat

[1]: Ale no tak… Snad je vážně pravda, že něco takového někde čeká – jak pro tebe, tak pro mě. Jsme mladé a krásné, dřív nebo později to vyjde! ;D :)

3 pavel pavel | Web | 15. dubna 2013 v 11:51 | Reagovat

Tyhle chvíle samoty máme každý, i když máme s někým vztah.
Na tom Staromáku jsme se mohli i vidět, pokud jsi tam byla v době když se tam ten Angličan nechal do svěrací kazajky těmi holkami zapínat. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama