Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Leden 2013

Copicy: Portrét ženy

31. ledna 2013 v 17:14 | Soni |  Mé kresby

Proč mám ráda kočky?

29. ledna 2013 v 15:36 | Soni |  Myšlenky
Velká spousta lidí, kteří mě znají, nechápe, proč mám tolik ráda kočky, a každou chvíli se mě na to někdo ptá. Rozhodla jsem se proto v tomto článku shrnout všechny důvody, jimiž si kočky v mém srdci vysloužily své čestné místo.

O zkouškovém má člověk spoustu času uvažovat nad malichernostmi.

29. ledna 2013 v 15:01 | Soni |  Náhodné nálady
Před několika dny jsem na půdě objevila stará vydání časopisu W.I.T.C.H. Listuju si jimi, ruku mám položenou na úplně prvním čísle a padá na mě taková zvláštní, příjemná melancholie… Je to už tak dávno, a přece stále tak živé. Když mi mamka tenkrát koupila první díl, samozřejmě jsem neměla tušení, že se z toho stane obsese na několik dalších let. Bylo mi 8… Vzpomínám, jakou jsem měla pokaždé, když vyšlo nové číslo, radost… Jak jsem si je pak pročítala a hltala ten komiks, ty testy, dárky… Čas jako by tehdy vůbec neutíkal. Bylo to ještě před tím, než jsme se přestěhovali. Všechno bylo tak jednoduché, tak bezstarostné! Měla jsem s W.I.T.C.H. všechno: kalendáře, školní potřeby, diáře, šperky, knížky, všude samolepky, jezdila jsem na slety… Tolik bych chtěla se do těch časů vrátit, aspoň na den! Mrzí mě, že jsem pak jednoho dne pod vlivem okolí prohlásila, že jsem na to už moc velká a že už si W.I.T.C.H. kupovat nechci. Měla jsem zůstat snílkem! Ani si nedovedu představit, jakou bych teď musela mít sbírku. ^^ Přála bych si jednou mít dceru, které bych to všechno mohla ukázat a vyprávět jí o tom. Byla to kouzelná doba…

Nebo když poslouchám znělku Tokyo Mew Mew, jakoby zdálky ke mně ozvěnou oné melodie doléhají vzpomínky na ten seriál - jak jsem každej večer dřepěla u televize, pak o tom vedla blog a všude možně si těch pět holek čmárala… A teď je to všechno pryč, jsou to jen relikty minulosti…

Jsem si jistá, že jednoho dne lidé vynaleznou způsob, jak se vrátit zpět v čase, ale myslím si, že to já už tu nebudu - a nevýslovně mě to mrzí…

Zamyšlení nad Janem Palachem

17. ledna 2013 v 17:52 | Soni |  Myšlenky
Před 44 lety se upálil Jan Palach. Myslím, že většina mladých lidí dnes pořádně neví, kdo to byl, což je minimálně škoda. Já se v posledních dnech angažuju v akcích spojených s tímto smutným výročím, ale ještě donedávna jsem patřila mezi ně. Samozřejmě jsem věděla, že "Jan Palach byl student, který se upálil na protest proti komunismu a sovětské okupaci" - asi jako všichni středoškoláci, kteří dávali při hodinách dějepisu alespoň trochu pozor. Popravdě řečeno jsem tomuto tématu ani nevěnovala příliš pozornosti, a jestli jsem si o Janu Palachovi něco myslela, tak snad to, že byl asi mentálně vyšinutej, protože tohle by žádnej normální člověk neudělal. Tečka.

Když jsem do jeho příběhu však teď měla možnost nahlédnout hlouběji, zjistila jsem, že to byl úplně normální kluk, kterej dojel na to, že trochu moc přemejšlel. Žil podobný život jako stovky ostatních studentů, jako já nebo mí kamarádi. A co mě děsí nejvíc, byl jenom o dva roky starší než já. Nedokážu si představit, že bych měla zažít takovou hrůzu, která by mě přiměla zabít se, a ještě tak strašlivým způsobem. A on to přece udělal, a zatímco v pro mě naprosto nepředstavitelných bolestech umíral, hlavou se mu nejspíš honily tváře milionů lidí, pro které se rozhodl svůj čin spáchat, a udělal to nejen s láskou, ale i se ctí a s velikou hrdostí.

Jak říkám, nedokážu si to ani částečně představit. Jana Palacha jsem pochopitelně neznala, ale přesto na něj hodně často myslím a jsem mu z nejhlubší hloubi duše vděčná.

Ovšem zdá se mi, že se na něj zapomíná a jeho příběh je poněkud překrucován - jistě, je to už dávno, ale přesto. Před několika měsíci jsem náhodou narazila na reportáž, která ukazovala, jak na Václavském náměstí v Praze policie rozehnala skupinku mladých lidí, kteří se tam sešli, aby si společně zatancovali Gangnam Style. Jeden ze strážníků na ně křičel, ať mají nějakou úctu a pamatují na to, že "tady ten člověk položil život za naši demokracii". A já se ptám: nepoložil svůj život právě proto, aby se lidé mohli svobodně scházet a jen tak si zatancovat, aniž by jim v tom bránil státní aparát?

2. leden 2013: Do nového roku jsem zřejmě vstoupila pravou nohou

2. ledna 2013 v 15:59 | Soni |  Deníček
Všechno je super a tak, jak má být. Tak tenhle pocit jsem neměla už pěkně dlouho, ale teď je tu a já ho jen tak nenechám odejít.