Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Únor 2012

Ať žije melancholie!

29. února 2012 v 21:43 | Soni |  Náhodné nálady
Nenazvu svou momentální náladu špatnou. Spíš... zahloubanou. Zatíženou myšlenkami. Přehnaně.

V sobotu jsem měla jet na první přípravný kurz a pak někam zajít s ním. Bohužel mi to zdravotní stav nedovolil. A když říkám bohužel, myslím bohužel. Nejen kvůli penězům za ten kurz, který jsem takhle mohla rovnou vyhodit z okna, ale hlavně kvůli tomu druhému. Chtěla jsem ho vidět - abych zjistila, co se děje. Choval se... Řekněme odměřeně. Samozřejmě mě zajímalo proč. Prý má teď plné ruce nové práce. Podle mě jsem mu spíš něco provedla, i když jsem zkrátka nepřišla na to, co. A ať mi tvrdí cokoli, hádám, že jsem něco špatně řekla - to by mi bylo podobný.

On je fakt rozporuplnej člověk. Ti lidi, co to o něm tvrdí, mají pravdu. Myslím, že nejsem první, kdo nad ním takhle uvažuje.

"Dobře, škoda. Tak se brzo uzdrav." Jedna SMS a to bylo všechno. Jo, asi to je škoda. Všechno bylo v pohodě... a jako když utne, přestaly růže náhle kvést.

Štve mě tohle: když moc přemýšlím, dělám věci napůl. Mám teď, když trčím doma, sice hodiny a hodiny času na věci do školy, ale kvůli těm svejm konspiračním teoriím, který se mi neustále rodí v hlavě, většinu času stejně jen zírám do zdi a přemítám nad každým slovem, který jsem snad řekla. Kruci, proč to prostě nemůžu nechat bejt? Chtěla bych, aby se vedle toho melancholika ve mně projevovalo taky trochu víc flegmatika.

V noci se mi zdálo, že jedu vlakem. Z Prahy domů. Znamená to něco...? Doufám, že je to jen nějakej jeho rozmar. (Už ze studijních důvodů.)

Ale abych netlachala jen o svých problémech prvního světa: zítra začíná březen. A ač to ještě neznamená jaro, cítím, že už se blíží. Dnes jsem se vyplížila ven pod záminkou plného odpadkového koše, abych se nadýchla čerstvého vzduchu. Za těch pár dní, co jsem tam nebyla, se tolik změnilo počasí... Bylo teplo. Nezvykle teplo. Trochu foukalo, ale byl to takový ten jarní vlhký vánek vonící po hlíně a... vlastně ani nevím po čem. Ale bylo to příjemný. Napadlo mě, že by se tam chvíli dalo bejt jen v mikině. Už abych mohla legitimně ven, už aby byl tak duben. Nebo ještě líp, květen. Konec května, kdy už snad budu mít po maturitě (i když to je vcelku nereálná vize vzhledem k tomu, kolik toho mám - nebo spíš nemám - hotovo). Už aby byl červen a já měla za sebou přijímačky. A srpen... abychom jeli do Trutnova.

Už na něj zase myslím... ať už je to kvůli čemukoli.


Une humeur d'après Amélie

19. února 2012 v 22:04 | Soni |  Náhodné nálady

Je fajn v pátek ráno odejít z domova a vrátit se v sobotu večer. Přespat u někoho, koho jste vlastně hledali několik let (a ať si to zní jako klišé, jak chce), v Umělecké ulici. Prostě tam tak vejít a najít na gauči nataženýho kluka, kterej v tom bytě vůbec nebydlí, a nikomu to nevadí. Jen tak se válet na pohovce, kouknout na film Woodyho Allena, v deset v noci shánět nějakou pizzerii, která dělá rozvoz, kecat o filmech, o nesmyslech i o vážnejch věcech, filozofovat (jako největší snobi), po půlnoci jíst čerstvý, ještě teplý šátečky, právě donesený z pekárny... Do půl druhý mluvit a smát se s lidma, se kterýma si máte co říct. Jít v noci na záchod a zadržovat smích, abyste nevzbudili člověka, kterej má přes sto osmdesát, krčí se zhruba na půl metru v křesle a ještě přitom chrápe.

Je fajn vstát v neděli po devátý ráno, do poledne se vzpamatovat a začít dělat věci do školy. Člověk toho pak mnohem víc stihne. A třeba se pak ještě kouknout na film a přečíst si noviny.

...strčit ruku do pytle plného čočky... :)

Ano, vím, že moje poslední články jsou poněkud... bezobsažné. A taky kolikrát všechny na jedno brdo. Ale (konečně?) je to prostě to, co zažívám. Malé věci, i když ne nepodstatné.

A i když si pořád na něco stěžuju, konečně ten svůj nudnej a tolik lidí otravující život skutečně ráda žiju.

14. únor 2012: Zkrátka den

14. února 2012 v 22:16 | Soni |  Deníček
Úplně obyčejný úterý, tak strašně jako každý jiný... Valentýn nevalentýn, Liga mistrů neliga mistrů...

Psychicky mě naprosto vyčerpává každou středu psát test z dějepisu. Dělat si poznámky z učebnice. Každej tejden. Bez výjimky. Ještě když je toho tolik. S každým dalším tématem mě opouští čím dál víc sil. Jsem tím unavená, celým tím systémem. Vážně nechápu, jak to dělali lidi dřív, když si nemohli dělat poznámky na počítači. Jak to stíhali? A to mi letos odpadly tři předměty. Dřív měli až do maturity všechny, i ty, z kterých nematurovali. Času mají lidi přece pořád stejně, a i tak věčně někdo něco nestíhá.

A tak si teď pustím potichu muziku, přečtu si něco jiného než informace o tom, kdy začala a skončila krymská válka, něco, co mě bude těšit, zalezu si pod deku a budu spát...


11. únor 2012: Praha...

11. února 2012 v 21:44 | Soni |  Deníček
Únor - úmor... venku se skoro procházejí tučňáci.

Poslední políbení na rozloučenou, poslední "tak teda za čtrnáct dní?", přání, aby dojel v pořádku, a pak už přede mnou stojí závažnej úkol - dostat se na vlastní pěst z hlavního nádraží na univerzitu. Poprvé jsem v tom městě úplně sama. Myslela jsem, že to srdce z vosku ze svíček na uctění jeho památky je před muzeem - okavidně jsem se spletla. Chci jet tramvají, ale při zírání do jízdního řádu si uvědomím, že vlastně nevím, jakou stanici hledám. Vím jen, na které jsem. Má takové hezké jméno - Jindřišská. Některý slova se mi hrozně líbí a ráda je vyslovuju. Třeba jaro. Nebo voda. Rýže. Listy, noty, cigareta... Jindřišská.
Rozhodnu se proto jít pěšky. Trošku bloudím, občas trošku víc. Rozváže se mi tkanička a já si dávám pozor, aby mi nebylo vidět pod sukni, když si ji zavazuju. Míjím jeden překrásnej dům za druhým a unešeně se rozhlížím kolem. Nikdo tam na vás blbě nekouká, když děláte něco tak divnýho. Jedinou potíží je, že pořád nějak nevím, kam vlastně jdu. Nakonec se ale na cestu doptám.
"Dobrý den, nevíte, kde tady sídlí Univerzita Karlova? Měla by to bejt Celetná 13." Kluk se rozhlíží a já si všimnu, že je to ten dům, u kterýho stojíme. Trapně se zasměju, poděkuju a jdu dovnitř. Jsem na univerzitě, kde možná budu jednou studovat. Nástěnka je plná pozvánek na koncerty, plesy a další akce. Vejde profesor - rozesmátej chlapík, ze kterýho je trochu cítit alkohol. Vykládá, jako bychom byli staří známí. Sedím v učebně, ve který není na podlaze lino, ale vrzající dřevěný parkety. Žádná plastová okna, dřevěná - netáhne jimi. Dřevěné popraskané obložení stěn. Opřu se zády o bílou zeď a uvolněně vydechnu, úsměv na rtech. Píšu si poznámky o doporučené literatuře, průběhu přijímaček, a najednou jsou dvě hodiny pryč a já se jdu někam naobědvat.
Cestou mi opět učaruje radnice s orlojem, chrám, všudypřítomné lidské hlasy, hudba, vůně klobás a gyrosu. Muzeum se na druhé straně náměstí koupe v průsvitném oparu. Vrazím do nějaké Němky a omluvím se jí slovy "I'm sorry". Prohlížím si loutky ve výloze jednoho z těch tradičních krámků i drahé oblečení a boty v buticích slavných značek, kterých je tu plno.
Zpátky na fakultě. I když upravujeme výrazy, počítáme s procenty a řešíme permutace, je mi tu hezky. To, kde jste, dokáže tolik ovlivnit vaši náladu... Jak moc bych já tu jednou chtěla studovat...
Je po čtvrté, kurs končí a já se vydávám zpět na vlak. Tady to prostě žije. Všude dvoj- a trojjazyčné nápisy, vonící kavárny, restaurace, před pomníkem Jana Husa nějací lidé tančí s čínským drakem a hned vedle nich vyhrává dechovka. Musím se smát. Přímo proti mně se rozběhne kluk s cedulí, na níž se skví velký nápis "Down with Acta", jen tak tak se mi vyhne, a tři hubené holky vykřikují, že ACTA je zlo. Hodím nějakému žebrákovi, který se modlí na studeném chodníku, do prázdného kelímku z mekáče dvacku.
"Děkuju pěkně," zahuhlá on a já pokračuju dál. Míjím nějaké Japonky s rouškami na ústech. Všude kolem mě je život, spousta světových řečí. Vzduch kolem mého těla prořízne hejno drzých holubů, kteří hledají něco k snědku.
Nějakej Slovák se mě zeptá, jestli nevím, kde je Náměstí republiky. Omluvím se, že bohužel, že nejsem odtud, ale je mi hezky, že vypadám jako Pražanda.
Vlak mi jede asi za dvacet minut, koupím si tedy jízdenku a jdu se ještě ven... vyvětrat.
V kupé se mnou sedí nějakej čecháček s batohem a časopisem. Dělám, že umím mluvit jenom anglicky, a vytáhnu si z tašky Čapka. R.U.R. je vážně skvělá hra. Několikrát mě napadne "o tuhle myšlenku se chci podělit s ostatníma".

Snad jsme už sto let zabiti a jenom strašíme. Snad jsme dávno, dávno mrtvi a vracíme se jen odříkávat, co jsme už jednou mluvili... před smrtí.

Přijedu do Rokycan a tady mrtvo. Jen z podchodu se po špinavých schodech belhá nějaká stařena. Vrazí do mě nějaký cikáně a ještě na mě zařve, ať si dávám pozor. Řvu na ni zpátky, ať si dá pozor ona, a vrátí se mi sprcha nadávek. Za chvilku potkám nějakou ženu v nevkusným stříbrným kabátě, pak nějakého kouřícího chlapa a pak už jsem doma. Tady si na sobě nechám jen punčocháče a svetr, přehodím si nohu přes nohu a pustím si desku Simona a Garfunkela.

Chci víc než tenhle maloměstský ráj...


Zasněžené rozpoložení mysli

8. února 2012 v 17:51 | Soni |  Náhodné nálady
Uznávám - když vám pod nohama křupe tenká vrstva sněhu, je to krásné...

Čas běží tak strašně rychle... Pamatuju si, jako by to bylo včera, když jsme se courali v Plzni po nábřeží a dohadovali se, kam jít.
"Hele, a co do Crossu?"
"To by šlo... Já tam nikdy nebyla."
"Tam se mi teda moc nechce..." A každej jsme o tom nad tím chvilku mlčky uvažovali.
"Tak víte co," ozval se pak někdo, "vy tam jděte, my tu na vás počkáme a pak se tu sejdeme."
A tak jsme šli do Crossu. Je v úplně nejvyšším patře plzeňského mrakodrapu. Jeli jsme výtahem. Kavárna má dvě patra, dala jsem si šťávu z čerstvých pomerančů a jahodovej shake. Proč si jen pamatuju takový drobnosti? Svítilo pozdně odpolední slunce, my jsme si povídali a já si při pohledu ven říkala, že ta Plzeň vlastně není tak ošklivý město. Mamka mi vyprávěla, jak to tam za totáče smrdělo pivovarem. To už dávno není pravda. Je tam hezky. Asi jsem to tu už nejednou psala, že mi o tom vyprávěla. Proč si ty drobnosti pamatuju?
A pak jsme se šli válet do trávy a fotili jsme se a holky říkaly, jak se jim líbí ta květina, kterou mám namalovanou na obličeji. Museli jsme vypadat jako blázni.

A už je to několik měsíců. Měsíce plynou a plynou jeden za druhým a já mám třetinu života za sebou... A co jsem zažila? Nebo spíš - co jsem prožila? Zažila jsem spoustu věcí, ale možná jsem je jen přežila a víc si jich nevšímala, i když by si to bejvaly zasloužily. Pořád jen čekám na něco lepšího. Možná nic lepšího nepřijde. Možná nepůjdu do Prahy, jakkoli o tom teď sním. Možná toho budu jednou strašně moc litovat.

A teď tu sedím a koukám z okna, střechy, chodníky a větve stromů jsou bílé. Dnes jsem vyplnila přihlášky na univerzitu - kromě té na žurnalistiku, musím ještě upravit životopis, kterej se s ní taky posílá, a docela by se v něm vyjímala nějaká malá praxe, takže si (na poslední chvíli, jak jinak) zjišťuju, jestli není jakýkoli volný místo v místním deníku. Hřeje mě tlustej pletenej svetr, ale byla bych radši, kdyby mě hřály jedny ruce, který mi teď tak chybí... Znáte ten pocit, když s někým hrozně moc chcete právě teď být a on je tak daleko? Když se usmíváte a jste najednou šťastní, kdykoliv vám napíše? Když víte, že jemu se po vás taky stejská, ale zároveň si tím nejste jistí kvůli jedné jeho droboučké poznámce, kterou jste nepochopili, ale nezeptali se, protože pravda by vás mohla zranit?


Tužka - Joan Baez

4. února 2012 v 23:15 | Soni |  Mé kresby

Volné odpoledne a zvláštní nálada

1. února 2012 v 23:07 | Soni |  Náhodné nálady
Někdo by to mohl označit slovem bordel, ale je to jen přirozenej projev toho, jaká jsem...!

Není krásný jenom jaro, jenom léto, jenom podzim nebo jenom zima... Krásnej může bejt celej rok, záleží jen na tom, jak pozorně se díváte. Protože v létě nejsou jenom slunečné dny a bouřky, na který se tak rádi díváme z otevřenýho balkonu, ale i dny, kdy je chladno, lezavo a všichni remcaj, že nemůžou jít na koupák a místo toho musej vytáhnout mikiny, a zima zas není jen o tom odhrabování sněhu a mrazu, ze kterýho máte vysušený a popraskaný ruce, zima je i třpytící se jinovatka, hrdličky, který hledaj zrní v budkách, kam jim lidi sypou slunečnicový semínka, a nachový východy a zlatavý západy slunce. Poslední dobou sice mrzne, až praští, ale stejně chodím do školy radši pěšky, právě kvůli těm východům slunce, ke kterejm teď nemusím vstávat v 5 - jako by ony čekaly na mě, až se probudím. Včera se přímo přede mýma očima natáhnul nějakej malej kluk, kterej uklouznul po zmrzlý louži - no to by se mi v létě nestalo. Úžasnej je taky ten pocit, když přijdete zvenku, kde když plivnete, vaše slina zamrzne skoro ještě ve vzduchu, do vytopenýho domu. Dáte si horkej čaj, oblečete si tlustej svetr a přes nohy si přehodíte deku.

Ale stejně se těším, až nám na zahradě vykvetou sněženky, rozmrznou potoky a na stromech začnou rašit pupeny. Až si budu moct někde sednout do trávy nebo jen tak nalehko vyrazit do lesa. Až rozkvetou sakury.