Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Prosinec 2011

Hudba je těžká a silně návyková droga!

17. prosince 2011 v 19:50 | Soni |  Myšlenky
Někdo se těší na víkend, protože si může odpočinout, já se na něj těším, protože mám víc času se učit! ;D

Posledních pár dní jsem se cítila pořádně mizerně. Nevěděla jsem proč, ale byla jsem neustále z něčeho šíleně nervózní. Srdce mi bušilo skoro nahlas, nemohla jsem spát ani jíst a měla jsem pořád takovej ten pocit, jakej dostáváte třeba před důležitou písemkou. Nespravilo to ani to, že jsme předevčírem koncertovali v kostele. Jo, byla jsem ještě pořád nachcípaná a mé huhňání se dalo těžko považovat za zpěv, ale bylo to super - taky že jsem se na to několik tejdnů těšila. Jenže jakmile jsem se dostala domů a sedla si k učení, zase na mě všechno to napětí spadlo. Možná to bylo tím, že jsem se připravovala na čtyři testy. Ale dneska jsem na to přišla! Bylo to hlavně tím, že jsem si během těch pár dní nenašla ani jednou čas na to, pustit si muziku. Včera jsem si do uší nechala hrát Bonnie Tyler a hned mi bylo líp. Nothing I can do, a total eclipse of the heart... (Je až neuvěřitelný, jak někdo před takovou spoustou let mohl sepsat text, kterej tak přesně vystihuje, jak se cítím. Pomáhá to.) A teprve teď jsem si uvědomila, co všechno pro mě hudba znamená (a jak na tom psychicky asi je závislák, když si nemůže dát dávku).


My hair like Jesus wore it, hallelujah, I adore it, hallelujah, Mary loved her son, why don't my mother love me?

A vážně si myslím, že jsem se měla narodit do těla kočky. Nejlíp naší kočky. Opravdu bych se chtěla celej den akorát povalovat, občas si přijít zamňoukat o mlíko nebo se pomazlit s paničkou... Všechny ty povinnosti, který ze sebe zkrátka nemůžu setřást, mě vážně vyčerpávají. Naštěstí tu je pár věcí, který mě povzbuzujou - koupenej stromeček, měknoucí perníčky (sláva, radujme se!), to, že i tady už začíná sněžit a že jsem sehnala převážnou většinu dárků... A jak jste na tom s přípravami na Vánoce vy? :)

13. prosinec 2011: Neobyčejně obyčejný den

13. prosince 2011 v 23:51 | Soni |  Deníček
My holky:
Při čištění zubů se procházíme po bytě. Ve sprše si čteme lahvičky od šamponů. Smějeme se svým vlastním vtipům ještě předtím, než je řekneme. Jednu větu můžeme desetkrát přečíst, aniž bychom ji pochopily. Tlačíme do dveří, na kterých stojí tlustými písmeny vchod vedle. Ptáme se "Co?", i když jsme rozuměly. Nesnášíme, když nám vítr rozcuchá účes. Koukáme desetkrát za den do ledničky, aniž bychom něco snědly. Můžeme desetkrát za sebou vidět jeden a ten samej film. Musíme si volat na vlastní mobil, abychom ho našly. Můžeme koukat na hodiny a stejně nevíme, kolik je. V krámě stojíme před mrazákem a nevíme, co jsme si šly koupit. Otáčíme polštáře, abychom mohly ležet na té studené straně. Budíka si nařizujeme na dřív, abychom mohly déle ležet. Večer, když jdeme do postele, počítáme, kolik hodin můžeme spát.

Dokonalá pravda. (Mimochodem, kdybyste chtěli minimálně 1950 dalších, najdete je tady.)

Dneska na sebe můžu být právem pyšná. Přemohla jsem se a udělala jsem asi tak tunu zemáku (to, že je to oproti všemu, co ještě udělat musím, jako nic, je vedlejší). Plus jsem, modlíc se, aby mě neviděl nikdo ze školy, byla donucena vydat se s tátou do města a vybrat mamce šperkovnici k Vánocům - teda, řeknu vám, tak nechápavýho člověka, jako je náš táta, jen tak nepotkáte.

Táta: "Hele, s tebou se o tom mamka bavila, jakou tu šperkovnici chce?"
Já: "Jo, říkala, že se jí líbila tahle. Říkala dřevěná, na nožičkách, bez šuplíčků. To musí bejt ona."
"No ale tadyta je taky hezká."
"Je, ale podle mě moc velká. Tolik šperků mamka nemá. A navíc mi popisovala přesně tuhle."
"Hm... No ale mohla by si tam dávat i různý... rtěnky... a tak..."
"Vždyť je má stejně v koupelně u zrcadla, tam se líčí."
"Hm... No a co ty si o tom myslíš?"
"O čem jako?"
"No... Co si o tom myslíš?"
"Že bychom měli vzít tuhle, když ji speciálně chce. Má bejt dřevěná, na nožičkách a je prej bez šuplíčků. Žádná jiná taková tu není."
"No ale co si o tom objektivně myslíš?"
"Já nevím, co chceš slyšet."
"...no a není tahle moc velká?"
"Vždyť ti to říkám celou dobu."
"Hm... A není to blbý, jak má takhle ten šuplíček?"
"Vždyť ti to říkám!"
"Ale vešlo by se jí tam toho víc..."
"Ona toho ale nemá hodně."
"A není to blbý, jak je to takhle na těch nožičkách?"
"Jak by to mohlo bejt blbý, když si o ni sama řekla?"
"No a ona se o tom s tebou bavila?"
...
No řekněte, není to k vzteknutí?

Naštěstí jsem potom šla k švadleně na zkoušku. Sice jsem to mohla odložit, ale pochopte... Já už ty šaty tak moc chci mít doma... Jo, a už mám brejle. Doma mi je všichni pochválili, tak mi držte palce, ať se mi dětičky ve škole nesmějou. A taky ať odpoledne nějak zvládnu vystoupení před celým náměstím a následně v přímým přenosu do rádia, když stále ještě pořádně neumím texty.

Mám v pokoji blešák

12. prosince 2011 v 12:43 | Soni |  Myšlenky
Asi bych měla přestat štosovat svoje i nesvoje věci. Způsobují to, že v mé už tak dost prostorem omezené cimře jednoduše není k hnutí. Mám zkrátka moc krámů. A čeho je moc, toho je příliš.

Mám moc plyšáků. Když to spočítám, jen v posteli jich je jedenáct. Na ostatním nábytku to bude taky nějakých deset. A to jsem se spousty z nich zbavila - většina je buď uložená v igelitových pytlích na půdě, nebo darovaná dětem v nemocnici. Ti, co mi zůstali, jsou jen mí absolutní favoriti - no řekněte, vzdali byste se tří angry birdů i s dvouma prasatama nebo obrovského medvěda, který během chladných nocí tak hezky hřeje?

Mám moc oblečení a většinu z něj nenosím. Zatím tu skříň tedy zavřu, ale už to asi nebude dlouho trvat a nepůjde to. Jó, tuhle jsem protřídila ramínkovou část - tedy kalhoty, mikiny, svetry a ostatní na ramínkách visící garderóbu - a zhruba polovinu jsem vyřadila a ve formě narvaných pytlů a tašek ji darovala popelářům. Nějakou dobu mi po těch hadrech bylo smutno, ale i jsem usoudila, že když jsem to nenosila třeba dva roky, už si to na sebe asi nevezmu.

Mám moc knížek, který nečtu. Kdyby byly kvalitní, klidně bych je uklidila např. k těm odsunutým plyšákům na půdu, ale je to povětšinou jen brak z Pony Clubu. Chtěla jsem je zkusit prodat přes Aukro, ale objevil se zádrhel - když jsem v sekci "Platba při převzetí" zaškrtla možnost "Dobírka", chtělo to po mně, abych vyplnila položky "První položka", "Další položka" a "Množství v jednom balení", a já netušila, co s tím, tak jsem to vzdala. Mimochodem, kdyby někdo věděl, co s tím, byla bych moc vděčná za každou radu! ;D

Taky mám moc staré elektroniky - asi tak miliontery nefunkční sluchátka, minimálně 2 staré mp3 přehrávače, pár prehistorických mobilů atd. Plus zhruba tisíc cédéček s hudbou, kterou dávno neposlouchám - Britney, Shakira a další. Vypadá to tu u mě (resp. v úložném prostoru mé postele) jako v nějakém vetešnictví. Jenže mně je to líto vyhodit.

Mám moc starejch výkresů, ale těch se teda nevzdám. Navíc by mě mamka asi přerazila. Vrcholem všeho je však má sbírka desítek nepíšících propisek a zlámaných tužek. Uznávám, že škudlit si takovéhle nefunkční krámy je vyloženě blbost. Jenže já jsem tááák líná je protřídit...

Tuhle vlastnost - čti nechávat si veškeré staré věci od mašliček z dárků až po vlakové jízdenky - jsem zdědila po tátovi. Někdy mi to vážně dost překáží. Ale když se to tak vezme... Kdo ví, jaké dítě to tu jednou objeví a bude z toho mít radost jako já, když jsem nedávno narazila na ten bezmála 80 let starý diář? ;D

9. prosince 2011: Úvahy zmírajícího

9. prosince 2011 v 8:50 | Soni |  Deníček
Postihla mě faringitida hrtanu, ale mám spíš pocit, jako bych měla mor. A tak, když zadržuju kašel, dusíc se, abych neprobudila bráchu, mám teď spoustu času přemýšlet.

O Češích se říká, že jsou nepřátelští. Loni, když šla Picková na mateřskou, jsme vyfasovali na seminář z angličtiny Jarmilu. Jednou nám přivedla na hodinu rodilého mluvčího - jediná dobrá věc, kterou pro nás udělala. Kevin se jmenoval, byl z Británie a vyprávěl o místech, kde žil. Podle toho, co jsem vyrozuměla, jsou v takové Americe nebo Austrálii lidé úplně jiní než my. Dám příklad. Když se na ulici potkají dva sobě navzájem neznámí pejskaři, dají se prý klidně do řeči o psech, popovídají si a pak se zase rozejdou. Mně se něco takovýho stává většinou pouze v případech, kdy jsem s Jenny venku a ona mi zdrhne za nějakým psem na protějším chodníku. A to se rozhovor s daným páníčkem/paničkou omezí na "Je to fena?" - "Je." - "Tak to je dobrý." a různé variace tohoto.
Na druhou stranu, nijak divné mi to nepřipadá. Vyhovuje mi být součástí bezejmenného, anonymního shluku lidí na ulici. Nikdo po vás nic nechce (samozřejmě kromě dotěrných osob od O2, sdružení na litohlavské krávy, pojišťovny apod.), s nikým se nemusíte zbytečně vykecávat, když spěcháte... Jednou jsem vyšla ráno z baráku a narazila na chlapa, kterýho jsem v životě neviděla a on mě nejspíš taky ne, nicméně se se mnou dal do řeči. Vzhledem k tomu, že byla zima a tudíž tma a navíc bydlím na předměstí, kudy moc lidí nechodí, popadl mě strach. Po chvíli z něj vylezlo, že často chodí kolem našeho domu a dává Jenny pamlsky. Už jsem mu chtěla říct, že cizího psa nemá co krmit, jenže on mě ani nenechal nadechnout a zeptal se, kam chodím do školy. Když jsem (pokud si to dobře pamatuju) celkem odtažitě odpověděla, že na gympl, hrozně ho to zaujalo a začal vyzvídat, jestli je tam ještě Růža a jestli "po něm ještě holky tak jedou"... Šel se mnou až na náměstí, tam se se mnou bodře rozloučil a pokračoval jinudy. Bylo mi to dost nepříjemný. Nerada se bavím s cizíma lidma. Nevím, o čem si s nima mám povídat, a proto většinou mlčím a to je přinejmenším trapné. A vůbec, kam chodím do školy, to je moje osobní věc.

Jo, dneska se mi zdálo o hamburgerech. Resp. o tom, že u nás v Rokycanech otevřeli nějakej novej fast food či bistro nebo co to bylo, a to hned u nádraží a hlavní silnice, což nebyl moc chytrej tah, a mohli jste si sednout ven, ale to znamenalo na parkoviště, nicméně tam dělali tak obrovský hamburgery, že jste to pomalu ani nemohli pořádně chytit, natož jíst. A k tomu byla hromada výbornejch hranolek. Ach jo, proč se mi o něčem takovým musí zdát a proč o tom vůbec píšu? Teď se mi sbíhají sliny a jediný, co tu máme a co se tomu výbornýmu, šťavnatýmu hamburgeru trošilinku podobá, je houska se šunkou :( No nic... Spíš mě zaráží, že se mi o tom nezdálo poprvý. Možná bych se měla podívat do snáře na výklad slov "fast food", "hamburger" a "týrání chuťovejch buněk". No, snad to aspoň trošku vyžehlí marska a mandarinka. A že se osypu? Ať si, já mám na ni prostě chuť!

Zoufale se nudím. Našla jsem si ale zábavu - štvu Škatuli tím, že po ní házím plyšáky. Kdybyste viděli ten její výraz, když se snaží zjistit, kdo to hodil... No, mít hloupý zvířátko může bejt v určitejch situacích i výhoda ^^ Protože nebejt tý kočky, asi se unudím.

6. prosinec 2011: Velké strasti...

6. prosince 2011 v 21:01 | Soni |  Deníček
Mám chuť se jít zahrabat někam hluboko pod zem, přečkat tam tenhle ročník, v květnu vylézt, udělat maturitu a mít na čtyři měsíce pokoj. Což o to - ono by to určitě nějak šlo (tedy ne doslova zahrabat se pod zem), jenže čím dýl se problémům vyhýbáte, tím víc vám jich přibývá. Jistě, mohla bych ty písemky zapéct, když teď prostě nenacházím čas se učit, udělat si den nebo dva volna a pořádně se na ně připravit. Ale upřímně - známe svý lidi, že jo. Stejně bych se na to asi vykašlala, maximálně si to jednou dvakrát přečetla, a navíc se pro mě snad stalo přijatelnějším řešením dostat dvojku nebo trojku místo jedničky, hlavně abych už měla další test za sebou. Další z desítek a stovek testů...

Připadá mi, že i když pořád něco dělám, nikam to nevede. Jen další a další testy, zkoušení, kapitoly seminárky... Je toho šíleně moc. Jste 10 dní nemocní a pak se z toho další měsíc můžete zbláznit. Za těch 10 dní mi utekly 4 testy - dva z češtiny a dva z dějepisu - a vzhledem k tomu, že máme na oba předměty stejnou učitelku, která požaduje, aby nám žádná písemka nechyběla, musím teď každej čtvrtek bejt ve škole už ve čtvrt na osm, abych si je mohla jít dopsat. Každej tejden jeden. Angličtinářka na mě už několik tejdnů tlačí, abych si dopsala dva poslechy, jenže prostě není schopná pochopit, že v úterý po hodině nemůžu, protože mám hned zemák, a teprve minulej tejden jí nejspíš došlo, že to půjde jen ve čtvrtek. Jenže zase zapomněla cédéčko, a tak z poslechů opět nic nebylo. Tenhle čtvrtek tady není, takže nejspíš až ten příští. A ještě mi říká, že si to už prostě musím dopsat a že to je s náma špatný. V pátek si musím doplnit test na binomickou větu, jenže já se na ni zkrátka nemám kdy naučit. A o hodinách matiky se jen těžko soustředím, když pořád musím myslet na to, co všechno musím příštích pár dní udělat. V ten samej den si taky musím dopsat písemku z religionistiky. Naštěstí zrovna tohle je téma, který mě celkem zajímá, což se teda o tý binomický větě říct nedá. Navíc v úterý píšeme čtvrtletku, plus si hodlám doplnit test z hydrosféry. Můj diář je úplně plnej, ale v podstatě jediný, co se v něm vyskytuje, je škola, švadlena kvůli šatům na maturák a sbor. Jo, sbor...! Díky bohu za něj. Navíc po mně všichni furt něco chtěj. Peníze na obědy, na Bridge... Dny ubíhaj jeden za druhým a já si vyčítám každou chvilku, kdy jsem si udělala volno a nepracovala.

Je to jako nějaká šílená mašinerie. We don't need no education, we don't need no thought control... All in all you are just another brick in the wall.

Řekněte mi, kde mám vzít víc času, abych se taky stihla dopravit do školy a zpět, najíst se a vyspat? Kde mám vzít víc času na to, abych se naučila všechno to, co potřebuju, když kupříkladu dneska jsem celý odpoledne dělala akorát děják?

5. prosinec 2011: Drobné strasti

5. prosince 2011 v 19:13 | Soni |  Deníček
Událost dne: po 18 letech života mi předepsali brýle. Ano, sýčkování rodičů a prarodičů na téma "když budeš furt čumět do toho počítače, zničíš si oči!" se vyplnilo. Mám půl dioptrie na každém zraku. Dobrou zprávou je, jakej je dneska výběr obrouček. Špatnou pak ty ceny. A taky to, že skla se do mých favoritů musí zasadit až v reichu, což bude podle optika trvat 10 až 14 dní, a do té doby budu slepá. No co, jak řekla má drahá maminka: "Vždyť už seš stejně zvyklá." Na druhou stranu, určitě to nemám jen z počítače. Prý se oči kazí i při čtení knih. A vzhledem k tomu, kolik času jsem během svého bytí strávila čtením a kolik u počítače... Si nevybereš. Ale aspoň jsem na úkor svých kukadel (možná) o něco chytřejší.

A drobný postřeh: čím více potřebujete nějakého ochotného angličtináře, který by vám poradil s úkolem, tím nižší je pravděpodobnost, že se někdo takový v danou chvíli (tj. když vám s prominutím hoří koudel za prdelí) vyskytuje na Facebooku. Tohle by měli připsat na seznam Murphyho zákonů. Anebo bych spíš já měla něco udělat s tím svým notorickým plněním povinností na poslední chvíli. A mimochodem, nekrmte zvířata, která neznáte. Dnes mě ve zverimexu pokousalo krvelačné morče.


PS: Jestli půjdu do nebe, chtěla bych, aby tam byli tihle dva!

Radost :)

3. prosince 2011 v 23:44 | Soni |  Myšlenky
Poprvý za dlouhou dobu vidím ty světlý stránky svýho života a nejsou to jen osamocené, drobné radosti, ale takový komplexní štěstí. Prostě štěstí :) Na posteli mi leží kočka a líně se rozhlíží kolem, na stole mám chaos, ale koho to zajímá? Jsem zkrátka nepořádná a žíly mi to netrhá :) Hodiny mi jdou špatně - malá ručička je na šestce a hodinová přesně na jedenáctce, což trochu nechápu - ale je mi to jedno. Z vedlejšího pokoje slyším smích a všechno mi připadá hrozně fajn. A ne, nejsem sjetá ;D Udělala jsem si borůvkovej čaj a pustila si Krásku a zvíře a na nějakou seminárku teď dlabu, zejtra to dodělám, vždyť času je dost ;) Taky se těším na středu a druhou zkoušku šatů na maturák a mám skvělej pocit z toho, že jediný, co mi momentálně nevyhovuje, je to, že mě sluchátka tlačí v uších. Jó, volno dokáže s psychikou udělat hodně ^^

Takže ať se všechny nepříjemný povinnosti chytí za ruku se všema protivnejma lidma a políbí mi šos, protože já na ně dlabu! :]


Poklad

2. prosince 2011 v 21:00 | Soni |  Myšlenky
Miluju půdy starejch domů! Já mám takovou radost, že to musím napsat i sem. Možná už jsem to tu jednou zmiňovala, ale jen aby byla situace jasná - opravujeme horní patro, abychom se tam s bráchou nastěhovali. Už jsme tam objevili foťák zhruba z poloviny minulýho století, stařičkej psací stroj a nově taky zaprášenej, promočenej a myšma okousanej... diář z roku 1938! ^___^ A to včetně tehdejších mezinárodních poznávacích značek (kde se vyskytuje např. jakési Gdánsko či diplomatický sbor a Francie, Alžír a Tunis jsou dohromady), výstražných autoznaček (zákaz jízdy automobilů je symbolizován červeným kruhem s dobovým automobilem uvnitř), plošných měr (tj. např. míra, věrtel nebo čtvereční sáh, a kdybyste to nevěděli, jedno jitro se rovná dvěma korcům a to jsou tři měřice) nebo třeba kalendáře svátků. Když vezmu první měsíc roku, třetího měla svátek Jenovefa, osmého Erhard... Mimochodem, nevíte někdo, co znamená, když je za jménem značka "p." nebo "b."? Třeba 19. března - Josefa p.

Diář byl vydán Spořitelnou města Čáslavě... v Čáslavi. Tak je to napsáno na deskách. (Filiálky měla v Golčově Jeníkově, Ledeči nad Sázavou a Světlé nad Sázavou.) Nehledejte vysokých úroků, ale dbejte napřed jistoty vkladu. Ukládejte svoje peníze jen do ústavů Vám známých a dobře spravovaných. Naprostou jistotu pro uložení Vašich peněz skýtá Vám Spořitelna města Čáslavě. Peníze u ní uložené požívají ze zákona sirotčí jistoty.

Jediný, co mě mrzí, je, že ten trouba, kterej si ten diář koupil, do něj nic nenapsal. Ale mít v ruce diář z roku 38 je prostě něco :P