Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Září 2011

Ticho

19. září 2011 v 23:00 | Soni |  Myšlenky
Ticho může být klid. Klid je příjemný, prospěšný, nebo tíživý a dusný. Tichý je noční les, kde vidíte jen měsíc třpytící se mezi korunami stromů a slyšíte pouze laně procházející se mezi stromy: můžete se z toho, co je kolem vás, těšit, můžete se cítit malí a bezvýznamní, můžete se stát součástí toho všeho, pokud budete chtít, můžete se bát. Vrahů a zlodějů, divokých zvířat, neznámé tmy, ve níž se může skrývat cokoli, ticha, které vás obklopuje a jako těžký mrak na vás sedá a drtí všechny ostatní pocity, veškeré vjemy té nádhery okolo.

Ticho je krásné i strašlivé. Ticho je, když jsou slova méně výstižná než dlouhé pohledy z očí do očí, než objetí a polibek. Ale také když v opilosti vpadnete na záchod, skláníte se nad mísou a náhlé ticho kolem vás skličuje, tlačí v uších a mate vaše otupělé smysly. Ticho bývá při důležité písemce, kdy nic neumíte a zoufale cvakáte propiskou a potí se vám ruce, či se naopak cítíte jako borec a jdete si pro jedničku.

Ticho se udělá, když zhasnete poslední světlo v domě, lehnete si do postele a přemýšlíte, můžete se na něco těšit, nebo litovat toho, co jste udělali a co jste mohli udělat jinak, lépe. Ticho je ideálním společníkem pro úvahy typu "co by, kdyby", protože vás nerozptyluje nic kromě vaší vlastní hlavy. Když je ticho, můžete nerušeně číst knihy nebo si pustit dobrou hudbu, pokud na něj nemáte náladu a chcete ho zaplašit. Ticho může vyplňovat chvíle, kdy čekáte milou zprávu a pak si ji někde v klidu a tichu čtete pořád dokola a usmíváte se od ucha k uchu.

Chvíle ticha mohou být krásné, když jste venku a jen se díváte na hvězdy, i když jim za mák nerozumíte, bolestné, když říkáte "je konec" a tomu druhému tečou z šokovaných očí tiché slzy zoufalství, trapné, když stojíte u tabule, cítíte v zádech pohledy celé ztichlé třídy a nemáte ponětí, co se po vás sakra chce...

Ticho nastane, když vám člověk stojící naproti pošeptá do ucha "miluju tě" a vy víte, že to myslí upřímně, a nemáte, co byste řekli, jen zavřete oči, přitisknete se k němu a mlčky se usmíváte štěstím.

Každý z nás občas potřebuje chvíli ticha, odpočinout si od všeho toho ruchu, shonu a kraválu. V tichu je totiž síla: v lánech obilí, kterým se prohání vítr, a kromě toho není kromě šepotu korun stromů slyšet nic na míle daleko, v tichém souznění s jiným člověkem nebo zvířetem, ve chvílích napětí, kdy jen v pozadí hraje hudba a vy čekáte, až nějaké zavřeštění protne ticho temného kinosálu a vy leknutím vyletíte ze sedačky.

Ticho umí být nenápadné, ale i vlezlé, hrozné a mučivé. Ticho bylo, když vznikala tato planeta, a ticho bude, až bude zanikat...

Viva la maturitní ročník!

14. září 2011 v 18:07 | Soni |  Myšlenky
Věděla jsem, že to letos bude náročný. Byla jsem na to připravená - nebo jsem si to alespoň myslela. Řekla bych, že to zvládám relativně dobře. Přesto mě ve dne v noci pronásleduje jedno slovíčko: NESTÍHÁM.

10. září 2011: Plzeňské slámování

11. září 2011 v 10:27 | Soni |  Deníček
Včerejší den přinesl pár poznatků.
  1. Při práci s rezavými dráty je třeba si brát rukavice.
    Během vytváření Evžena jsem se jich zohýbala, více či méně narovnala, zdrátovala dohromady a nanosila až až. A rez jde špatně dolů. Ale výsledek stál za to. Náš (ač lehce zmrzačený a ptakopyskoidní) krokodýlek sklidil větší úspěch, než jsem čekala já nebo nejspíš kdokoli z našeho výtvarnického týmu.



  2. Moc se škrábu.
    Ta hodná pani, co tam dělala facepainting, se s tím docela vyhrála, výsledek se jí více než povedl, a já s tím svým škrábáním jsem to napůl zničila. Měla jsem si počítat, kolikrát se ozvalo *škráb škráb* "jéé..." *pohled na zelenou/fialovou/jinak barevnou ruku*.





  3. Plzeňská tráva je měkčí než ta rokycanská.
    Resp. v Plzni si můžete lehnout na trávu a nebát se, že si do některé části těla zabodnete jehlu!

  4. Když nejsem doma, stravuju se opravdu ukázkově.
    Kebab, McFlurry s lentilkama a čokoládou, šíleně slané hranolky s kečupem... Nádhera. Cajthamlová by ze mě měla radost.

  5. V CrossCafe mají výbornej jahovovej a čokoládovej shake.
    Navíc výhled z plzeňského mrakodrapu stojí opravdu za to, tedy alespoň v tak pěkném počasí, jako jsme měli my. Poprvé v životě jsem jela do 16. patra. Ano, jsem vidlák - ta sláma v botech to jen podtrhovala. Na druhou stranu, sehnat v Plzni slámu do bot se myslím nepodaří jen tak někomu. A alespoň jsem tu celodenní úžasně zdravou stravu snad trošičku napravila čerstvou šťávu z pomerančů. Byla výborná a bylo jí nekřesťansky málo, za ty peníze.

  6. Příští rok jedu zas.

And you know, honey honey, though it's so funny funny, that you mean all the world to me. ^^

Vzkaz

8. září 2011 v 18:28 | Soni |  Myšlenky
Ahoj bráško.

Vlastně ani nevím, jak začít. Vím, že jsem na tebe většinu času hnusná, protivná a neochotná. Taky vím, že ty pro mě naproti tomu děláš, co mi na očích vidíš. Štve mě to, jaká na tebe jsem, i když vím, že bys mi odpustil. Ale víc mě štve a nesnáším se za to, že ti k tomu nedám příležitost, že za tebou neumím přijít a říct "promiň, mám tě ráda". Protože mám. Nevím, co bych bez tebe dělala - a to myslím úplně upřímně.

Když nad tím tak uvažuju, napadá mě, jaký by to bylo, kdybys byl sestra. Mladší sestra. Nejspíš bychom se vyvarovali situací jako "kdybys viděl, co ta měla dneska na sobě" ... "a proč mi to říkáš?", ale taky bych byla ošizená o tolik vtipnejch zážitků... Sestra by si nejspíš nenapsala cedulku "SERU" a nezavěsila ji zvenku na dveře WC, nevyprávěla mi historky, který jste zažili se spolužákama, a myslím, že by neměla takovej nadhled jako ty. Miluju tvou ledově klidnou tvář, když já se zase zalykám smíchy kvůli nějaký blbině a ty nade mnou jen odevzdaně kroutíš hlavou, miluju, když bez absolutního vzrušení vyprávíš historky o tátovi ("teta mi říkala, že jeden čas po všech chtěl, aby mu říkali uhlobarone" nebo "jednou se podřek, že za komančů hrál v nějaký kapele, co se jmenovala Tvrzenej diamant"), kterejm se pak smějeme ještě spoustu tejdnů potom a on nechápe čemu... Sestra by taky asi neměla motorku, na který by mě odmítala vozit a já bych na ni kvůli tomu nemohla bejt naštvaná. Brala by mi věci a orientovala se v tom, na co sakra všechny ty šminky jsou. Se štítivým výrazem by si neotírala ruku, kdyby náhodou sáhla na mé (čerstvě vyprané a vyžehlené) spodní prálo. Nedělala by otrávený obličeje, kdybych se ptala "Kdo ti píšeee? Lucka, nebo Tereza?" To by bylo peklo.

Vůbec si nedokážeš představit, jak jsem ráda, že tě mám, že mi radíš, na jakej film se podívat, a že opovrhuješ mou nepamětí na jména herců, že po mě v jednom kuse chceš notebook... A jsem si jistá, že se mi po tobě jednou, až nebudeme bydlet v jednom domě, bude sakra stejskat. I po tvejch špinavejch ponožkách, plesnivejch zbytcích ovoce, který několik měsíců necháváš zrát ve svým koši, po tom, jak mi žereš activie, i po tvejch dementních seriálech, ze kterejch cituješ dementní hlášky.

Přes to všechno jsem ráda, že jsi zrovna ty můj malej brácha :) A děkuju za všechno :-*

2. září: první den posledního roku na střední

2. září 2011 v 22:16 | Soni |  Deníček
Sedím venku na zahradě a je tu krásně. Slunce už skoro zapadlo, nebo si to aspoň myslím: skoro po celý bledě azurový obloze jsou mraky. Bílý, světle a tmavě šedivý, modrý a temně fialový a narůžovělý.

Zajícovi dneska přišla další hromada kamení a ten cvok to už zase přehazuje; slyším, jak lopatou dře o chodník. Teď zaskřípělo kolečko. Nechápu, kam ty kameny pořád dává: příjezdovou cestu už si vydláždil od baráku až k plotu. Malej Zajíc brečí a Zajícová na něj cukruje. Před chvilkou nad naším domem proplachtilo letadlo a teď jsem zaslechla motorku. Katka a Simba se tu poflakujou kolem. Malečková řve na Sáru. Je tu krásně.

Ráno jsme coby vzorní gymnazisté hned druhej den málem přišli pozdě do školy, a už první hodinu nám paní profesorka, kterou jsme měli vůbec poprvé a která se zřejmě přes prázdniny vdala a vyměnila tak své úžasné příjmení Hyťhová za ještě úžasnější Klukavou, napařila seminárku. Ne, nám nestačí ta jedna maturitní.
"Rozmluvte jí to," prosili jsme Bédu, kterýho jsme měli druhou hodinu.
"Rozmluvím," usmál se on, "příští rok už ji mít nebudou."
"Ne, tak to jí to nerozmlouvejte!" Máme rádi své spolužáky z nižších ročníků.

Kráká tu straka.

Dvouhodinovka frániny byla taky zábavná.

Na západě se udělaly červánky.

Dostali jsme asi sto padesát tisíc papírů a pořád nás nutila něco říkat.

Lítá nade mnou hejno komárů.

Můj ústní projev byl v pětisekundových intervalech prokládán táhlým "ééé", "ehmmm", "uhh" a "to, jak se řekne písmo?". Je to se mnou špatný. Včera jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne mladý, a říkala jsem si, že to je nějaký divný, ale že jsme se to snad ani neučili. Zajímalo by mě, jak z toho hodlám odmaturovat, natož to jít studovat na vejšku, natož se tím živit, že jo.
Aspoň že při matice po nás Wothová nic nechtěla. Zato nám nastínila plán práce - hemžil se vtipnými slovíčky jako posloupnosti, statistika, pravděpodobnost či jakási kombinatorika.

Katka škrábe na vysazený dveře, abychom ji pustili dovnitř. Důra.
Na ulici se někdo směje a Zajíc už zase hází kamením.
Cvrčci začali cvrkat.

Wothová byla v dobrým rozmaru. Občas udělala nějakej ten svůj vtípek a pořád se rozháněla tou tyčí, co s ní zapínáme projektor, jehož původní ovladač se rozbil. Podle Wothový to není jen hi-tech ovládání, ale taky ukazovátko a mlátítko zlobivejch dětí.
Dneska jsem ještě ve škole neměla oběd, protože jsem si je až do tohoto dne chytře nepřihlásila. Vedoucí jídelny nepřesvědčilo ani mé lítostivé "ale my máme hlad...". Takže jsem se s kručícím břichem táhla v tom vedru přes celý město domů (Vaník seděl u Sparty a před sebou měl vychlazený pivo, zmetek), přičemž mě naživu držela jedině myšlenka na kuřecí na lučině s těstovinama, který na mě čeká v lednici.
Přijdu domů a zjistím, že mi to otec sežral. Značně rozladěná se tedy smířím s tím, že budu mít plněnou sekanou s rohlíkem, protože chleba není a kaše už vůbec ne. Brácha je na mě hodnej a ohřeje mi aspoň polívku s nudlema a játrovou rejží. A na co přijdu? Že otec do ní bůhvíproč nasypal kosti pro Jenny od babi. Jdu mu vynadat, že mi ničí oběd, žaludek řve "mám hlad, mám hlad!", a když otec prohlásí "co řveš?", rozbrečím se. Brácha (díky bohu za něj!) se nade mnou slituje a udělá mi omeletu. Nevím, co bych bez něj dělala. Zachránil mi život.

Už se skoro setmělo. Jdu si udělat něco k večeři.