Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Druhá tvář života

5. července 2011 v 11:14 | Soni |  Myšlenky
Je jedenáct hodin ráno a já se probouzím v parku na zelené trávě, ze které už slunce vysušilo kapky rosy. Kolem mě se povaluje a probouzí pár dalších lidí - přátel.
"Quelle belle journée!" zvolá jeden z nich a protáhne se.
"Qu'est-ce qu'on va faire aujourd'hui?" ptá se druhý.
"Je sais pas, mais j'ai faim," pohladí si třetí břicho. Jo, taky mám hlad. Nejedli jsme v podstatě už dva dny. "Vous avez de l'argent?" štrachá v kapsách a vytahuje nějaké drobné. Euro, dvě... tři eura. Společně se složíme na snídani pro nás všechny. Sesbíráme ze země prázdné lahve a hudební nástroje a vydáváme se do nedaleké samoobsluhy.
"Bon matin," usmívá se na nás prodavač. Kupujeme si nějaké pečivo, ovoce a sýr. Pak zamíříme domů. Většina lidí by tomu asi domov neřekla - je to malý přízemní byt, ve kterém se tísní pět mladých lidí - na nájem si vydělávají vyhráváním po ulicích a prodáváním obrazů. Někdo by tomu řekl žebrání, my tomu říkáme svoboda.
"Ahoj, Čičí," sehnu se a pohladím mňoukající kočku. Té nevadí, že na ni mluvím česky. Já jí také nerozumím, ale poznám, po čem její jazýček touží. "Máš hlad?" Nasypu jí do mysky granule. Hlasitě přede a mlaská. Zasměju se. Rozhlídnu se po bytě - není tam nic, jen malá stará lednička, oprýskaná koupelna, sporák, nějaké nádobí a pár matrací válejících se po zemi. Upřímně, moc v tom bytě nejsme. Venku je líp, aspoň teď v létě. Nemáme peníze, nepotřebujeme je. Nemáme nic a přesto máme všechno.
Usměju se. Je přede mnou další skvělej den.

Tak takhle nějak by vypadal můj život, kdybych si skutečně mohla dělat, co chci. Už dávno bych nebyla v Rokycanech, ani v Český republice, ale někde daleko, daleko od tohohle podělanýho systému. Minulost bych nechala za sebou, nasedla na vlak a prostě jela. Jenže nemůžu. Brání mi v tom něco v mý hlavě - hlásek, kterej křičí "dodělej si aspoň střední školu!" (ne že by MNĚ osobně na tom nějak záleželo, ale už mám mysl tak zdeformovanou okolím, že tak nějak musím), "chyběla bys rodičům", "je to nebezpečný a riskantní" atd.
Takže místo toho každý ráno vstanu z tý samý postele v zaprděným českým maloměstě, udělám si vločky s mlíkem, nalíčím se, vyčistím si zuby, obleču se, vypiju si čaj, hodím do batohu pití a svačinu a jdu si odsedět další den do školy. Do té samé školy, kam chodím už 7 let.
Závidím lidem, kteří mají odvahu se vším seknout a jet. Je jedno kam, nemusí to být zrovna do Francie. Prostě někam. Mají odvahu něco změnit, začít jinde. Chci to taky. Chci si po maturitě sbalit věci a jet pryč.
Ale bojím se, že se místo toho budu dál řídit svou druhou tváří, utvořenou okolím, tím hláskem, který mi našeptává důvody, proč to nedělat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama