Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Červenec 2011

Amy...

23. července 2011 v 21:01 | Soni |  Umění
"Klub 27" dnes získal dalšího člena. Žádné oslavy se však nekonají - alespoň u mě ne. Drbna jménem Facebook mě dnes kvečeru informovala o tom, že Amy Winehouse je mrtvá.

Amy Winehouse zemřela.

Je mrtvá.

Mrtvá. Nalezená ve svém bytě... Předávkovaná drogami.

Tak strašně mladá...

Už nebudou žádné další singly, alba, už nepůjdu na její koncert, na kterej jsem vážně, vážně chtěla... Víte, před časem jsem probírala a třídila své staré věci a našla mezi nimi právě plakát Amy Winehouse. Napadlo mě, jak dlouho asi sedmadvacetiletý člověk s takovou životosprávou může ještě žít. Teď odpověď znám, ale raději bych neznala.

Je jí zkrátka hrozná škoda. Ona byla jedinečná, nebyl tu nikdo jako ona. Nebyla jsem její velká fanynka, to vůbec ne, ale měla jsem ráda její hudbu. Měla úžasnej hlas i písničky. A tak nějak tu vždycky byla, po celou dobu mé puberty. Když jsem se to dnes dozvěděla, spadla mi čelist. Znáte to, když lidi říkají, že něčemu nemohou uvěřit. Přesně to jsem cítila já. Kupodivu to pro mě byl mnohem větší šok, než když zemřel Michael Jackson. K Amy, respektive její muzice, jsem měla blíž než k němu.

Proč ti nejzajímavější muzikanti umírají v tak nízkém věku? V tom proklatém věku dvaceti sedmi let?

Takže tímhle bych chtěla vzdát hold Amy Winehouse. Těžko říct, jestli ještě někdy bude někdo jako ona. A nevím, jestli je vzhledem k její osobnosti vhodné říct "odpočívej v pokoji". Takže prostě děkuju, Amy. Snad ti bude dobře.


Kaťuša - tužka

20. července 2011 v 21:56 | Soni |  Mé kresby

20. červenec: Prší venku i v mé hlavě

20. července 2011 v 17:39 | Soni |  Deníček
Jsem blbá. Včera jsem napsala Kubovi. Jo, tomu Kubovi, kterýmu jsem po dvou letech více či méně (spíše méně) fungujícího vztahu zlomila srdce. Co zlomila; vyrvala mu ho z těla, roztrhala ho na kousíčky, ty kousíčky rozemlela v mlýnku na maso, spálila je a popel z nich zakopala někam hluboko pod zem. Ne, nepřeháním - vážně to bylo hnusný. Hnusný, hnusný, hnusný.

Nechtěla jsem, aby se zbytečně trápil (ještě víc), a tak jsem se mu snažila vyhýbat. (Podotýkám, že opravdu pouze dočasně. Než se vzpamatuje.) Užíralo mě, co jsem mu udělala. Nenáviděla jsem se za to, a nějaké "vždyť tě ten vztah ničil" či "stejně ses akorát trápila" atd. apod. nepomáhalo. Z Facebooku odstranil všechno, co mu mě mohlo připomínat - smazal celou Zeď, zrušil své označení na všech mých fotkách... Jen album, které dřív neslo název "Soník <3" přejmenoval na "Minulost..." Když už tam něco vložil, byly to smutné písničky (které obvykle nezapomněl doplnit tím nejsrdceryvnějším útržkem textu), zoufalé statusy, někdy fotky, ze kterých bylo patrné, že se snaží začít znova, od začátku, ale moc mu to nejde.

Před časem jsem však procházela "Nejnovější příspěvky" a u jednoho jsem se zarazila. "Jakub je ve vztahu s uživatelem blá blá blá." Nebudu lhát - nejprve jsem se cítila... no, divně. "Ta je teda pěkně ošklivá...", "Tak on mi vyčítá, že jsem měsíc po rozchodu začala flirtovat s někým jiným, a sám si najde takovouhle..." Křivila jsem obličej odporem, když jsem pročítala jejich přeslazené zamilované konverzace. Ale na druhou stranu jsem byla ráda, že někoho má. Pomůže mu to na mě zapomenout. Album "Minulost..." smazal definitivně. Vykopnul mě ze seznamu lidí "Ti, na kterých mi záleží".

Přesto (nebo možná právě proto) jsem chtěla vědět, jak se má, co dělá, jak žije... Takže jsem mu včera napsala.

"Ahoj."
"Ahoj Soni." To bylo trochu chladný, ale co.
"Nebudu se ptát, jak se máš, je vidět, že víc než dobře... ;)Jenom jsem Ti chtěla říct, že jsem ráda, že to tak je."
"Dá se říct, že se mam dobře. A děkuju. Navíc si nemysli, že jsem na Tebe zapomněl, zatim nebyl den, kdy bych na Tebe nemyslel. Těžko říct, jestli je to dobře nebo zle. Každopádně se omlouvam ať už je to za cokoliv..."

No a pak už to pokračovalo jako normální konverzace mezi přáteli - jak je ve škole, co prázdniny, jak se Ti líbil Potter? atd.

Je pořád stejnej. Pořád by se jenom omlouval a pořádně ani neví za co. Ale co je hlavní - pořád na mě myslí. Nebyla jsem z toho ani trochu nadšená. Ani polichocená ani nic podobnýho. Proč na mě prostě nezapomene? Bylo by to pro něj o tolik snazší...

Já jsem zkrátka myslela, že už je z toho venku. Je mi na nic. Budu se mu moct někdy ozvat s čistým svědomím? Vědět, že už je to v pořádku? Tuším, že ano. Ale teď rozhodně ještě ne.

Jsem blbá. Neměla jsem se mu vůbec ozývat. Chvíli jsme si psali, ale pak už jsem to prostě musela vypnout. Raději jsem mu oznámila, že jdu spát, popřála mu dobrou noc a šla pryč. Nemohla jsem v tom rozhovoru pokračovat. Byl zvláštní. Ne, byl divnej. Prostě a jednoduše divnej.

To už jsem ho vůbec nemilovala, když jsem se s ním rozcházela? Je fakt, že to byla obrovská úleva, protože ten vztah byl ke konci jedno velký utrpení. No, asi nemilovala. Když jsem byla schopná něco si začít s jiným klukem... pak se opít a líbat se s kamarádem... Ale je taky pravda, že z ničeho z toho nic nebylo. Nevím, jestli to bylo těmi kluky, nebo mnou a tím, že možná ještě nejsem připravená na další vztah se vším všudy. Možná ještě nejsem připravená se znovu zamilovat... Doufám tedy, že ještě budu. Protože v Praze běhá spousta kluků. Konkrétně vlastně jeden. Ostatně, hlavně kvůli němu jsem začala hubnout.

Je zvláštní, co lidi dělají kvůli lásce...


Imagine there's no possession...

17. července 2011 v 23:24 | Soni |  Myšlenky
Jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná, o peněžence ani nemluvě.
Stůl plnej prázdnejch lahví, účtenek, výpisů z banky, knížek, kabelů a všelijakýho svinstva (např. kalkulačky).
Rozestlaná postel.
Otevřený okno, kterým slyším auta, jak se prohánějí špinavejma loužema.
Rozbitá lampička.
Deník.
Jeden akvarel, spousta štětců, vodovky.
Hřeben.
Tuš a redispero.
Flashka.
Odpaďák, kterej by potřeboval vynést.
Bolavý záda, hladový břicho a rotoped, na kterej se nemůžu už ani podívat.

Spím víc než dost a stejně jsem pořád tak unavená. Možná proto, že už jsem dva dny pořádně nejedla. Hlad je prej převlečená žízeň. Kecy. Hlad je hlad, a když vám kručí v žaludku, nepomůže sebevíc vody. Ani minerálky.
Odpoledne jsem si dala zmrzlinu a jogurt a měla jsem chuť si nafackovat. Je to k ničemu, prostě to nejde. Snad je to dočasnej stav a ten očistec k něčemu bude.

Bio mlíko jsem musela vylejt, protože včera prošlo a už nebylo dobrý. Plejtvání... Všichni jenom plejtvaj, se vším.

Chloupky na nohou si vesele rostou, vlasy se mastí a mně je to fuk. Nothing really matters. Ale stejně se budu dál týrat tou hladovkou. Do maturáku musí bejt 15 kilo dole. To vám tady teď říkám. Prostě to dám, i přes svou slabou vůli a obsesi čímkoli sladkým a nezdravým.

Víte, co by bylo krásný? Kdybyste se po smrti mohli setkat s těma, který byste znova rádi viděli. S kýmkoliv, nejenom s příbuznejma, domácíma mazlíčkama, kamarádama atd., ale třeba s Jimem Morrisonem, Karlem Čapkem, Janis Joplin, Johnem Lennonem nebo Patrickem Swayzem. Prostě s lidma, který vám chybí nebo který jste zaživa nikdy nemohli potkat.

A víte, co je krásný? Vylézt v tomhle horku z vody, lehnout si na trávu a usnout tam. Nebo sedět kvečeru u okna a sledovat, jak vítr ohejbá větve stromů, z černejch mraků prší provazy vody a blejská se a hřmí. Nebo si na zahradě utrhnout pár malin a sníst si je někde v klidu, kde vás nikdo nenajde, snad jenom kočka, která k vám přijde, mňouká a tře se vám o ruce. A nebo sedět dlouho do noci s kamarádama venku, nechat kolovat flašku s houbou, na kterou jste se složili, koukat shora na světla nočního města, povídat si, smát se a nestarat se o to, jestli kolem pojedou nebo nepojedou benga, protože tam, kde jste, stejně není silnice.

...

Mně je vlastně jedno, že nemám peníze. Mám jen to, co nutně potřebuju, a na zbytek kašlu. Prachy měněj lidi - k horšímu. A to nechci.

Druhá tvář života

5. července 2011 v 11:14 | Soni |  Myšlenky
Je jedenáct hodin ráno a já se probouzím v parku na zelené trávě, ze které už slunce vysušilo kapky rosy. Kolem mě se povaluje a probouzí pár dalších lidí - přátel.
"Quelle belle journée!" zvolá jeden z nich a protáhne se.
"Qu'est-ce qu'on va faire aujourd'hui?" ptá se druhý.
"Je sais pas, mais j'ai faim," pohladí si třetí břicho. Jo, taky mám hlad. Nejedli jsme v podstatě už dva dny. "Vous avez de l'argent?" štrachá v kapsách a vytahuje nějaké drobné. Euro, dvě... tři eura. Společně se složíme na snídani pro nás všechny. Sesbíráme ze země prázdné lahve a hudební nástroje a vydáváme se do nedaleké samoobsluhy.
"Bon matin," usmívá se na nás prodavač. Kupujeme si nějaké pečivo, ovoce a sýr. Pak zamíříme domů. Většina lidí by tomu asi domov neřekla - je to malý přízemní byt, ve kterém se tísní pět mladých lidí - na nájem si vydělávají vyhráváním po ulicích a prodáváním obrazů. Někdo by tomu řekl žebrání, my tomu říkáme svoboda.
"Ahoj, Čičí," sehnu se a pohladím mňoukající kočku. Té nevadí, že na ni mluvím česky. Já jí také nerozumím, ale poznám, po čem její jazýček touží. "Máš hlad?" Nasypu jí do mysky granule. Hlasitě přede a mlaská. Zasměju se. Rozhlídnu se po bytě - není tam nic, jen malá stará lednička, oprýskaná koupelna, sporák, nějaké nádobí a pár matrací válejících se po zemi. Upřímně, moc v tom bytě nejsme. Venku je líp, aspoň teď v létě. Nemáme peníze, nepotřebujeme je. Nemáme nic a přesto máme všechno.
Usměju se. Je přede mnou další skvělej den.

Tak takhle nějak by vypadal můj život, kdybych si skutečně mohla dělat, co chci. Už dávno bych nebyla v Rokycanech, ani v Český republice, ale někde daleko, daleko od tohohle podělanýho systému. Minulost bych nechala za sebou, nasedla na vlak a prostě jela. Jenže nemůžu. Brání mi v tom něco v mý hlavě - hlásek, kterej křičí "dodělej si aspoň střední školu!" (ne že by MNĚ osobně na tom nějak záleželo, ale už mám mysl tak zdeformovanou okolím, že tak nějak musím), "chyběla bys rodičům", "je to nebezpečný a riskantní" atd.
Takže místo toho každý ráno vstanu z tý samý postele v zaprděným českým maloměstě, udělám si vločky s mlíkem, nalíčím se, vyčistím si zuby, obleču se, vypiju si čaj, hodím do batohu pití a svačinu a jdu si odsedět další den do školy. Do té samé školy, kam chodím už 7 let.
Závidím lidem, kteří mají odvahu se vším seknout a jet. Je jedno kam, nemusí to být zrovna do Francie. Prostě někam. Mají odvahu něco změnit, začít jinde. Chci to taky. Chci si po maturitě sbalit věci a jet pryč.
Ale bojím se, že se místo toho budu dál řídit svou druhou tváří, utvořenou okolím, tím hláskem, který mi našeptává důvody, proč to nedělat...

Já a brácha aneb Pat a Mat v praxi

3. července 2011 v 19:28 | Soni |  Deníček
Předevčírem jsem se rozhodla upéct pizzu. Ano, jsem pekla. Řekla jsem si, že by bylo hezké (a snad i levnější) upéct si pravou (ač ne italskou) domácí pizzu. Nahledala jsem si na internetu něco receptů a byla jsem potěšena, že to vypadá fakt easy - přece jen, pro začátek jsem se nechtěla pouštět do žádnejch větších akcí (můj pokus o vánoční perníčky, které skončily po dvou měsících neúspěšného měknutí stejně tvrdé jako kámen a plesnivé v koši, nepočítám). Ve městě jsem si proto koupila celozrnnou mouku (když už, tak ať je to zdravé), rajčata a mozarellu (balenou, pche, čerstvou jsem nesehnala - no kde to jsme?), doma jsem vyhrabala šunku, sejra a takové ty věci, znáte to. No a mohli jsme se pustit do díla.

Akce začala v 16:30. Na linku jsem si vyndala vál, všechny ingredience a notebook s receptem ve třech panelech (naše generace vaří moderně). Stálo v něm "pasírovaná rajčata" - na dotaz, co to sakra je, mi maminka řekla, ať je mám přeliju horkou vodou, aby se z nich dala lehce sloupnout slupka, a pak je promačkám přes síto. Dala jsem tedy rajčátka louhovat a mezitím si vesele odvážila mouku, nasypala ji do mísy a odebrala se pro vodu.
"To to chceš míchat v tý míse?" podivil se bratříček pohrdlivě.
"No a kde jinde?" opáčila jsem. "Na tom válu? Vždyť do toho budu lít vodu."
"Víš, kolik je 130 mililitrů?" uchechtl se.
"No ale stejně..." Udělala jsem si to po svém. Myslím, že jsem měla pravdu. No kdo to kdy viděl, lít vodu do mouky na válu?
Přidala jsem tedy do mísy vodu, olej a sůl a zapnula metlu. Můj obličej se čím dál tím víc protahoval, když jsem sledovala, jak se hmota místo kýženého těsta drolí do nevzhledných hrudek.
"Dej to sem," chopil se věci bratr, cucky těsta vysypal na vál a jal se hníst. Já jsem si oloupala rajčata a proprasírovala je dle matčiny rady. Nečekala jsem, že to zabere tolik času. Bratr si mezitím vyválel těsto a já měla tu čest poslouchat jeho nadávky na to, jak to má asi ku*va udělat, aby to bylo kulatý, když na to nemá takovej ten stroj, co to s ním točí v pizzeriích. Nicméně jsme oba dva svůj úkol zvládli - já samozřejmě na jedničku, on na dvojku, protože o míře kulatosti útvaru, který z jeho snažení vzešel, by se dalo dlouze polemizovat.
Přidala jsem do budoucí omáčky koření, které jsem si přivezla z Francie (jedním z důvodů, proč jsem se pizzu rozhodla upéct, bylo taky to, abych pro tento suvenýr našla uplatnění), sůl, pepř a olej přesně podle receptu, brácha zarovnal okraje své nepravidelné placky a potřel ji výplodem mého kulinářského umění.

Dali jsme si předehřát troubu, pečlivě naskládali na pizzu plátky sýra, které jsme si sami nastrouhali, šunky a čerstvých rajčat (v receptu psali, že na omáčku se má - nevím proč - dávat nejdřív sejra a pak až to ostatní), a celé dílo posypali strouhanou mozarellou. Na plech jsme zarovnali pečící papír a večeři, která čekala už jen na upečení, na něj položili.

Podle manuálu se pizza měla péct 15 minut při 220°. Mně se 15 minut zdálo nějak málo, ale co, řekla jsem si, je to v receptu, takže to asi tak bude. Po 15 minutách byla pizza v naprosto stejném stavu, jako když jsme ji dávali do trouby - újmu utrpěly snad jedině mé prsty, na které sprostě zaútočil rozpálený plech. Nechali jsme tedy pizzu uvnitř další čtvrt hodinu. Efektem byla nevzhledná boule, která se uprostřed placky utvořila. Po pětačtyřičeti minutách pizza konečně vypadala téměř hotová, takže jsme troubu nechali ještě patnáct minut dojít a v 18:45 dílo slavnostně vyndali.

Nakrájela jsem jej na čtyři přesně stejně velké části a rozdala je dravé zvěři (čti: hladovým členům naší famílie). Jako poslední jsem naši skvěle vypadající, voňavou domácí pizzu ochutnala já. Výsledek? Ten blaf se absolutně nedal žrát. Příští den byly k večeři buřty s chlebem.

Bye bye, hello

1. července 2011 v 20:14 | Soni |  Myšlenky
Škola skončila. Začaly dva měsíce volna. Prší. Mám puchýř na pravém chodidle. Je mi smutno. Každej večer uléhám do postele s takovým divným, prázdným pocitem. Něco končí, a není to jen školní rok. Je to etapa života.

Do lidušky se vrátím naposled v září pro obrazy. Odnesu si je domů a to bude to jediný, co mi bude připomínat předešlejch deset let. Na stole se mi válí kus papíru s titulkem "Závěrečné vysvědčení" - samý jedničky, i z modelování. Ne že bych tohle (poslední...) pololetí něco modelovala. Tak co ten papír vlastně znamená? Nic. Teda pokud se nebudu chtít hlásit na nějakou uměleckou školu, tam by se mi mohl hodit. Asi to zkusím. Učitelka říkala, ať to zkusím. A pak se se mnou definitivně rozloučila. Takhle to řekla, "definitivně se s tebou loučím". A já jí ani pořádně nepoděkovala za to, co pro mě za těch deset let udělala. Sakra, to jsem nikdy neuměla. Řečnit, děkovat, vyjadřovat hlubší pocity. Ani vůči těm, co si to zasloužili.

Lidi se mě ptají, co budu dělat o prázdninách. Já odpovídám jednoduše - pojedu na Advík, budu chodit plavat a jezdit na kole (ehm, jo, už se vidím) a budu dělat na seminárce. Na maturitní práci. Maturitní. Je vůbec možný, že už příští rok maturujem? Bye bye school, hello school. Ani přes ty prázdniny si od ní neodpočinu. Ale tentokrát je to jiný - příští školní rok budu mít na rozvrhu tři maturitní přípravy (a z toho dvě mi budou k ničemu, sakra). Se všema spolužákama se uvidím už jenom na češtině a matice, jinak budeme totálně rozházený. Na jednu stranu jsem za to ráda, protože kdo z nás má/měl rád všechny své spolužáky, že, ale na druhou stranu je to prostě divný. Budeme makat na maturáku. Na maturitním plese. A v květnu nás to čeká.

Já nechci. I když budeme maturovat jenom ze čtyř předmětů. Ale těším se na vysokou. Měním své rozhodnutí za žádnou cenu nejít do Prahy - já tam za každou cenu půjdu.

No, vy, kdož příští rok nematurujete, si užijte prázdnin... a kolegům budoucím čtvrťákům přeju hodně zdaru a štěstí. Budeme ho sakra potřebovat.