Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Květen 2011

Já si to vydupu

28. května 2011 v 11:52 | Soni |  Myšlenky
Budoucnost. I ta chvíle, co bude za 5 vteřin, do ní spadá. 5, 4, 3, 2, 1... A už je to minulost. Čas nám protéká mezi prsty a nikdo ho nezastaví. Proč se trápit budoucností, když z ní stejně za více či méně krátkou chvíli bude jen vzpomínka? Ano, abychom byli za tu vzpomínku rádi. Pojďme si to rozebrat.

Volnost

22. května 2011 v 20:26 | Soni |  Mé kresby


Maturita

19. května 2011 v 11:40 | Soni
Za rok. Za rok touhle dobou se budu buď milovat, nebo nenávidět. Za rok budu mít po zkoušce dospělosti, nebo aspoň po části z ní. Za rok už bude pozdě něco dohánět a učit se na poslední chvíli. Za rok budu vědět, že do té školy se už nikdy nevrátím, alespoň ne coby student. Za rok maturuju.

Je to jako včera, co se mi maturanti zdáli tak strašně... velcí, vzdálení, dospělí. Pojem "maturita" jsem vnímala jen jako dalekou, mlhavou budoucnost. Tam se v životě nedostanu, říkávala jsem si, a ani mě to nijak netrápilo. No a ono je to tady. Tedy, ještě to pořád není tak horké, ale stejně. Už máme vybrané maturitní přípravy, více či méně úspěšně řešíme maturitní ples, už mám promyšlené téma maturitní práce.

Maturita... Zvláštní. Ne že bych tuhle střední školu milovala, to se rozhodně říct nedá. Ale patří ke mně, do mého života. Mám štěstí, že moje mysl si většinou pamatuje spíš to dobré než to špatné, takže už teď vím, že jakmile odmaturuju (pokud se mi to povede), bude se mi stýskat, kdykoli půjdu kolem té budovy, do které se mi teď každé ráno tak nechce. Budou mi chybět ty stresy před každou písemkou z fyziky, bude mi chybět náš Fear Factor v podobě školní jídelny, bude mi chybět celá tahle malá školička i mí spolužáci - všichni, a nezáleží na tom, jestli je mám nebo nemám ráda, protože na vejšce to bude jiný. Žádnej kolektiv, každej sám za sebe. Na jednu stranu z toho mám strach, na druhou se těším.

Připadá mi, že každej, kdo odmaturuje, je najednou jinej. Možná je to tím, že jsem z malého města, ale maturita něco mění. Lidi chodí na vejšky nebo do práce, nemají tolik času jako dřív, jsou z nich dospělí lidé. Ano, těším se a mám strach. Ale hlavně jsem zvědavá, jaké to bude, až půjdu z téhle školy naposledy, s vědomím, že už nejsem středoškolák, že jsem odmaturovala a teď mě čeká už jen univerzita a po zbytek života práce.

Maturita je prostě velkej životní mezník, a to i ta státní. Z toho mám taky strach. Štve mě, že nikdo pořádně neví, jak budeme maturovat, a učitelé sami (!) se nás na to ptají. Štve mě celej tenhle podělanej systém, do kterýho se vrazily miliardy a stejně pořád nefunguje. Štve mě, že gymplák vyjde ve finále s tím samým, co soustružník (nic proti soustružníkům), a nechápu, JAK můžou mít všechny školy jednotný maturity, když nemají jednotný učivo. Co je to za logiku? Navíc je blbý, že člověk odmaturuje a měsíc čeká na výsledky, než se CERMAT uráčí je zpracovat a vyhodnotit.

Dřív měla maturita velkou hodnotu, dneska ji má každej, a kdo chce něco bejt, musí v něčem buď hodně vynikat, nebo jít na vejšku. Současná maturita je jedna velká buzerace. Když si vezmu náš gympl, dřív zkouška dospělosti vypadala tak, že člověk si vypracoval nebo někde sehnal maturitní otázky, naučil se je, a během jednoho dopoledne (když nepočítám slohovku z češtiny) měl maturitu hotovou. A byla podle mě hodnotnější než ten paskvil, co si na nás ti nahoře vymysleli.

Maturuje se vlekle několik dnů, ne-li tejdnů, tiskne se nesmyslně obrovské množství papírů, které se nepoužité následně skartují, učitelé musí projít spoustou školení, studenti mají stres nejen z maturity samotné, ale také z nejistoty, kterou jim zajišťuje těch několik týdnů čekání na výsledky z CERMATu, mluvnická část češtiny zahrnuje čtení v grafech, slohovka nižší verze z angličtiny má obsahovat 75 slov, což je SMSka, navíc ke čtyřem předmětům (které, myslím si, bohatě stačily, a komu ne, mohl si přibrat ještě jeden) přibyl jeden navíc. Napadá mě jen několik málo plus, které na státních maturitách shledávám, a to je maturitní práce, protože se nám bude hodit na VŠ, a to, že zkouška z literatury stojí na dílech, které maturant sám přečetl, a tudíž se nemusí učit nesmyslné telefonní seznamy literárních směrů, autorů a jejich děl.

Jinak je ale celá ta nová maturita k smíchu. Nebo k pláči...?

Běž pryč

18. května 2011 v 15:18 | Soni |  Myšlenky
Běž, neotáčej se a hlavně se nevracej. Bude to bolet, věř mi. Nechci ti ubližovat - vím, jak to chutná. Ublížil jsi, nezajímalo tě to... Příliš pozdě. Ano, to je celá tvá chyba. Příliš pozdě sis uvědomil, o co jde. Nevím, co chceš. Proč ses tak najednou ozval? Co čekáš? Nechci, neodpovím... Volej, piš, zvoň... Nezajímá mě to. Nechci s tebou mluvit...

Nedoprošuj se. Jo, to je to slovo. Nedoprošuj se. A zapomeň. Je to těžké, ale jde to. Vím to z vlastní zkušenosti. Každý zapomene, ať už na jakoukoli křivdu. Bude to tak pro tebe lepší, vážně. Nedolejzej, když to řeknu ošklivě. Nebyl jsi tu, když jsem tě potřebovala, tak co ode mě čekáš? Po takové době?

Vlastně byla docela krátká, ale totálně mě změnila, aspoň co se přístupu ke vztahům týče. Víš co? Vždycky jsem si myslela, že jsi rameno, na kterém se můžu vyplakat. Ani netušíš, jak bolelo, když jsem si natloukla nos o zjištění, že to tak není. Jenže já takové rameno potřebovala a život mi krásně, něžně přihrál do cesty jiné. A nevidím přes něj tebe, jak stojíš kousek ode mě a čekáš. Nevadí mi to, vyhovuje mi to tak. Můžu se za něj schovat - i když ty to netušíš - před tebou i svými vlastními pocity, před výčitkami vůči nám oboum, můžu za ním dusit vztek na telefon, který nepřestává zvonit.

Ne, už není žádné my. Jen já. A je to nádherný pocit. Nejsem sama a přece jsem tak úžasně svobodná. To jsi mi ty nikdy nebyl schopnej dát. Nedokázal jsi to... Srabe. Věřil sis až moc a stejně vlastně vůbec. Proto jsi mě ztratil. Proto. A já už se nevrátím.

Běž pryč, neotáčej se, nech si ji, já si nechám toho, kdo mě má rád, a nechej mě žít.

2012 - co bude?

8. května 2011 v 11:32 | Soni |  Myšlenky
Před pár dny jsem na jednom blogu našla zajímavý dokument týkající se roku 2012, Mayského kalendáře, kruhů v obilí, mimozemšťanů a případného setkání s nimi 21.12.2012. Ať už si myslíte, že se toho dne něco stane, nebo ne, ten dokument vám doporučuju všema deseti.


Myslím si, že tvrzení o jakési zprávě z vesmíru je podvod, ale strašně mě zaujaly ty kruhy v obilí. Nechápu to, ale stoprocentně je podle mě nemohou dělat lidé. A fascinuje mě to. Jak vznikají? Jak je možné, že přes jednu jedinou noc se na poli objeví obrazec o velikosti několik desítek metrů krát několik desítek metrů, bez použití světla a jakéhokoli hluku, plus tak přesně vypočítaný, aby se na nerovném povrchu jevil jako bezchybný kruh jen ze vzduchu? Navíc - to v tom filmu není, někde jsem to četla - stébla toho obilí nejsou polámaná, ale jen ohnutá. Jak to? Něco je na obou teoriích, na které jsem narazila - buď se námi tímto způsobem snaží komunikovat Země sama, nebo naopak mimozemšťané. Oni se tomu všichni smějí, ale já doufám, že tu v ten den přistanou - to by bylo super... Každému člověku by mohl být přidělen jeho osobní mimozemšťan, nebo tak něco ^^
Osobně odmítám věřit tomu, že se v roce 2012 nic nestane. A snad do toho "vládci nebes" nějak zatažení budou ^^

Nevěra

7. května 2011 v 23:41 | Soni |  Myšlenky
Co je vlastně nevěra? Láska k někomu jinému než k "oficiálnímu" partnerovi? Sex s ním? Když se nad tím zamyslím, lidé si za to můžou sami. Kdyby neměli potřebu se pořád někam škatulkovat, terminus technikus "nevěra" by vůbec nemusel vzniknout. Jo, jsou to lidi, intelitentní, myslící, ale přesto... Je pro člověka vůbec přirozené mít na dobu neurčitou jednoho jediného sexuálního partnera? Jistě, záleží na tom, do jaké míry ten daný jedinec potřebuje k sexu lásku, ale čistě biologicky - kdyby to pro nás bylo přirozené, proč by nás přitahovali jiní? Ruku na srdce - kdo z nás nikdy po nikom takříkajíc nezatoužil, byť jen na chvilku, ačkoli měl doma přítele/kyni a klapalo jim to.

Samozřejmě za to mohou staletí lidského kulturního vývoje a pocit bezpečí, který nám partner skýtá - nemusíme se bát žádných pohlavních nemocí, víme, co jeden od druhého čekat, apod. Přesto pojem "volná láska" má něco do sebe. Dělat si, co se mi zlíbí, milovat všechny kolem sebe a zároveň se nemuset na nikoho vázat, pokud nechci... A s dnešními ochrannými prostředky se nemusíme bát ani nechtěného těhotenství, ani sexuálně přenosných nemocí.

Problém nastává, když jeden z partnerů příležitostný sex s někým jiným nebere jako nevěru, ale záležitost čistě pudovou a prosté ukojení svých tužeb, zatímco ten druhý nesnese ani vědomí, že se jeho láska s někým líbala, natož s ním spala. Jak to vyřešit? Těžko říct, na to musí každý přijít sám.

Je to záležitost strašně moc individuální. Někdo je schopen někoho milovat a zároveň mít sex s někým jiným, další se dokáže milovat jen s někým, ke komu něco cítí, a jiný žádného stálého partnera nechce a spí s každým, kdo se mu zalíbí. Obecně ale podle mě platí toto: Proč si nepřirozeně upírat to, co chci, jen kvůli společenským požadavkům a věčným zákazům a příkazům? Samozřejmě s tím musí souhlasit i partner, ale to se opravdu stane asi jen málokdy. Možná bych mluvila jinak, kdyby mě osobně partner tzv. podvedl nebo kdybych já podvedla jeho - možná bych se bála to udělat, protože bych měla strach, že se do toho "nového" zamiluju a svého přítele opustím, čímž bych mu ublížila. Záleží na tom, jaký vztah bych s přítelem měla, zda bych do něj byla hodně zamilovaná, jestli by nám to klapalo jak ve vztahu, tak v posteli, atd. Jenže jsem se s tím, čemu se říká nevěra, (ještě) nesetkala. Pokud se mi to stane, uvidíme, ale teď je můj názor prostě takový.

Plzeňský Majáles 2011

3. května 2011 v 20:22 | Soni |  Deníček
Sobotní odpoledne uteklo, ba přímo ulítlo jako nic. Zúčastnila jsem se totiž 22. ročníku Plzeňského Majálesu. Jedním slovem - bomba.