Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Duben 2011

Krve jako z vola

27. dubna 2011 v 17:41 | Soni
"Je ti dobře? Jsi nějaká zelená..."
"Jo, je mi fajn..." (A neusmívám se vůbec nuceně...)
Takhle to nějak to obvykle probíhá, když mi ti felčaři nařídí odběr. Nejlepší je, když mám být ještě nalačno, takže můj svíjející se žaludek je jako na vodě, ale co, stejně nikdy nemám chuť k jídlu. Odběr krve. Krutá slova, jedna z nejkrutějších. Párkrát jsem se i v noci vzbudila hrůzou, když jsem si podvědomě vzpomněla na to, co mě ráno čeká. Já nevím, podle mě už to hraničí s nějakou poruchou nebo úchylkou...
Když vidím sestřičku, jak bere jehlu a zkumavku (dvě, tři...!), mívám sto chutí vzít nohy na ramena. Přijde ke mně, ze skříňky vyndá škrtidlo, utáhne mi ho na ruce a bodře povídá: "Tak si zacvič." A já cvičím, nehty se mi bolestivě zatínají do děsem sevřené dlaně... Pak mi očekuje žíly, vybere si tu nejkrásnější (podle mě mám nejkrásnější všechny, ale pšššt), natře mi to místo takým tím sajrajtem, já stisknu zuby, civím směrem z okna, píchne to a mně je na omdlení. O nic nejde. Je to jen náběr. Nic to není, jenom ti vezmou trošku krve... Jenom ti propíchli žílu a z ní teď teče krev... Nevykrvácíš... Je to jenom krev, jenom tvoje životadárná tekutina, horká, krásná... Kouknu se tam a vidím, jak moje žíla v nárazech chrlí potoky husté rudé tekutiny. Já vykrvácím... Pomoc, prosím, ať už je konec... "Tak, hotovo." Ufff... Z ordinace odcházím s neuvěřitelně krásným povznášejícím pocitem. Přežila jsem.

Krev je zvláštní věc. Aspoň pro mě. Ne že by mi vyloženě vadila (jo, když přepínám kanály a najednou se objeví proříznutá tepna tryskající v pravidelných intervalech vodopády teplé karmínové kapaliny, která polévá všechno kolem a nechává na špinavé zemi lesklé kaluže, není to hezkej pohled), jen ty náběry mi vadí. Strašně. Mám to po babi, ona je taky taková bábovka. Nevadí mi, když si holím nohy a říznu se na takovém tom blbém místě pod kotníkem, kde se kuchnu prostě vždycky. To mi hlavou bleskne akorát cynická myšlenka, že to bude zase krve jako z vola, a hledím nezaneřádit koupelnu. Nevadilo mi, když mi z ruky trčela flexila (a to jsem si po mých zkušenostech s náběry krve myslela, jak mi jen z toho pomyšlení bude zle), do které ze mě tekla krev pokaždé během té chviličky, než ji setřička stačila ucpat, když ji kvůli mým potřebám musela předtím odpojit, nevadilo mi ani to, že mi z pravého boku vedla metrová hadice a upouštěla ze mě přebytečnou krev do plastové průhledné nádobky. Spíš mě štvalo, že ten krám musím všude tahat s sebou.

No jo, člověk je prostě tvor nerozumný a myslí především na to, co vidí, než na to, co ví, především tedy když ho to děsí. Např. pavouci - všichni arachnobici vědí, že jim ten pokoutník na stropě nic neudělá a že se jich bojí víc, než se oni bojí jeho, ale stejně začínají hystericky ječet, běhat zmateně po bytě nebo naopak tuhnou hrůzou, jakmile ho zmerčí. Já mám to samé, kdykoli mi nabírají krev - je mi z toho prostě blbě, ačkoli samozřejmě vím, že to nic není a že mám svou přeskrásně červenou krev jinak bezpečně uzavřenou uvnitř svého těla, ve kterém proudí, dodává mu vše, co potřebuje, a zajišťuje mi život. V tomhle je krev nádherná.

Ale až mi ji zase budou brát, bude mi šoufl. Jako vždy.

Město vs. vesnice?

26. dubna 2011 v 16:10 | Soni |  Myšlenky
Před chvílí jsem narazila na tento článek, resp. spíš na komentáře pod ním. Odjakživa nechápu spory týkající se kladů a chyb např. mužů a žen. Podle mě se nedá říct, že by jedno pohlaví bylo lepší než to druhé. Ano, jiné. Ale nikoli lepší nebo horší. Muži se během řízení nedokáží soustředit na nic jiného, nejsou ochotní se bavit o svých pocitech a většina z nich v životě neslyšela slovo pemza nebo peeling, ale zato umí číst v mapách, jsou schopní zorganizovat věci, opravit radiátor a seštelovat operační systém. Ženy jsou empatické, krásné, zvládají telefonovat, okřikovat děti a luxovat zároveň, taky ale nevědí, co chtějí, zbytečně moc utrácejí, v technice se nevyznají a podvádějí stejně jako muži. Samozřejmě že jsou chlapi, kteří o sebe pečují, a ženy, které ne, atd., ale takhle nějak to většinou bývá. Přes všechnu snahu odborníků ženy a muže srovnávat a přes všechen jejich křik o tom, že mají mít stejné příležitosti, protože všichni jsou schopni všeho, zůstává faktem, že ženský a mužský mozek pracuje, uvažuje a koná jinak. Obě pohlaví mají své klady i své zápory, a nejinak je tomu s městem a vesnicí.
Mám ráda jak město, tak vesnici. Město je nádherné - v noci se svými osvětlenými ulicemi, plnými života i přes pozdní hodinu, dá se v něm sehnat všechno, na co si člověk vzpomene, ale na druhou stranu je v něm spousta smogu, většina měšťáků neví, jak vzít do ruky lopatu, pokud nemají zahradu, jsou namyšlení a mnohdy si myslí, že jsou něco víc než vesničani. Na vesnici je taky krásně, čistá příroda, málo aut... Pokud vám za chalupou nesmrdí kravín (mluvím z vlastní zkušenosti), nenudíte se k chcípnutí, protože jste v obci jediný exemplář svého věku, max. se dvěma nebo třemi podobně starými kamarády, a nemáte se jít kam bavit.
Prostě všechno má svá plus a mínus. Já bydlím na malém městě, ke všemu ne v centru, ale na okraji, v domě se zahradou, takže mám od všeho něco. Považuju se za něco mezi měšťačkou a vesničankou. Když něco potřebuju, není problém doběhnout si během deseti minut do města, ale stejně dlouho mi trvá dojít i do lesa. Nesetkávám se s tím, že by mě sousedi na chodbách bytovky pomlouvali, "co to ta mladá Nováková měla zase na sobě", ale ani s nepříjemnostmi vesnice. Vyhovuje mi to a nechápu žabomyší války typu "muži vs. ženy", "město vs. vesnice", "hranolky vs. krokety". Jistě, můžeme si postěžovat, jaká je ta Horní Dolní díra či že to naše město je jedna velká drbárna, ale sprostě si kvůli tomu nadávat a navážet se jeden do druhého? Děkuji, nechci.

Tak zítra opět do školičky...

25. dubna 2011 v 22:47 | Soni |  Myšlenky
Tož zítra nastupuju po 14 dnech opět do toho blázince. Kdybyste aspoň zčásti tušili, jak mně se tam nechce! Jak moje dušinka už teď touží po svobodě, když si jenom představí tu ošklivou budovu, která je jako klec, když je venku krásně a vy sedíte v lavici a posloucháte ty nesmysly, které se vám mermomocí snaží narvat do hlavy! Jo, gympl byla špatná volba. Víte co? Jakkoli prskám, že Zámeček nemá úroveň, ve skutečnosti si to nemyslím. Závidím zámečákům. Závidím jim nádhernou školu s parkem, velikánskými ateliéry a bůhvíčím vším, závidím jim učitele umělce, závidím jim... všechno.
Bože, když si jenom pomyslím, co mě čeká... Další a další nekonečné hodiny matiky, fyziky, chemie, bižule... A to nemluvím o těch tunách látky a testů, které jsem za ty dva tejdny zameškala. Aspoň že zejtra žádný z výše jmenovaných předmětů nemáme. Angličtina s tou naší beruškou, literka, francouzština, zemák a seminář, ač s učitelkou, která zřejmě umí anglicky asi tak jako my...
No ale ve středu to přijde. Matika. Volná. Prásk, zase matika. Tělák. Chemie. Mluvnice. Maminko, pomoc...
Jo, mám k těm čtyřem předmětům špatnej přístup. Vím moc dobře, že bych se měla radovat z možnosti se vzdělávat a vědět toho co nejvíc. Jenže... Mě to prostě nezajímá. To je celý můj problém, nezajímá mě, jak fungují obvody, jak z rovnice poznám, zda se jedná o kružnici, která žláza produkuje endorfin ani co vznikne esterifikací kyseliny té a té.
Já to zkoušela. Opravdu. Zkoušela jsem otevřít sešit z chemie a přesvědčovat samu sebe, že je to vlastně ohromně zajímavé, jak ty reakce fungujou... Ale po chvíli jsem se stejně přistihla, jak do toho zírám se znuděným výrazem a absolutně to nevnímám.
Ach jo. Co se mnou? Teď už asi nic. Do konce školního roku to už nějak doklepu... A pak hurá do maturitního ročníku.
Budu brečet...

Knižní dotazník :)

25. dubna 2011 v 0:02 | Soni |  Myšlenky
Dotazníček odsud :)

1. Obľúbená kniha z detstva?
Dášenka čili život štěněte... No jo, už jako malej špunt jsem měla pana Čapka ráda :) A z vyprávění rodičů vím, že mi děda pořád dokola musel číst Kocoura Vavřince - i když už nemohl a usínal u toho, já ho furt nutila číst.... :)

2. Čo práve čítaš?
Saturnina - na popud kamarádky. Když jsem se přiznala, že jsem ho ještě nečetla, byl to podle ní hrubý nedostatek ve vzdělání, takže se vzdělávám a směju se :)

3. Máš práve nejakú rezerváciu v knižnici?
Nemám a ani jsem nikdy neměla.

4. Knižný zlozvyk?
Jo, když čtu, koušu si nehty :D

5. Čo máš práve požičané z knižnice?
Nic, ale už brzy tam poběžím, protože už musím zase pokračovat ve čtení těch knížek na maturitu...!

6. Máš čítačku e-kníh?
Ne a ani ji nechci. Knížka je prostě knížka. Potřebuju ji držet v ruce, cítit v prstech papír, ať už nový nebo starý a ohmataný, potřebuju listovat stránkami.

7. Preferuješ čítať len jednu, alebo viacero kníh naraz?
Rozhodně jednu, musím se koncentrovat na jeden příběh.

8. Zmenili sa tvoje čitateľské návyky odkedy si začal blogovať?
No, možná trochu jo... Dřív jsem četla převážně před spaním, obvykle jednu kapitolku... Teď čtu dost i přes den. Stále ovšem dodržuju bod 7, a jakmile dočtu jednu knížku, jdu na druhou :)

9. Najhoršia kniha, ktorú si tento rok prečítal?
Letos jsem naštěstí ještě na žádnou hrůzu nenarazila :)

10. Obľúbená kniha, ktorú si tento rok prečítal?
Hostitel od Stephenie Meyerové. Ač je to celkem bichle, přečetla jsem ji prakticky jedním dechem.

11. Ako často čítaš knihy mimo svojho obľúbeného žánru?
Hlavně ty knížky na tu maturitu, no, takže za 4 roky by to mělo být min. 30 knih. Jinak osobně vyhledávám fantasy, občas sci-fi.

12. Čítaš niekedy tú istú knihu viac krát?
To se mi tedy nestává :) Jedině Pottera, čtyřku až sedmičku jsem četla dvakrát... Jinak nic.

13. Dokážeš čítať v autobuse?
Nejezdím autobusem, takže nevím :-D

14. Obľúbené miesto na čítanie?
V posteli :)) A když je pěkně, hrozně ráda čtu na zahradě.

15. Zásady pri požičiavaní kníh?
Moc ráda nepůjčuju. Kdysi jsem mívala kamarádku, obě jsme byly členkami Pony Clubu a vzájemně jsme si půjčovaly knížky, které ta druhá neměla, a upřímně ani jedna z nás už netuší, která knížka byla původně čí... :) Teda aspoň já ne.

16. Robíš knihám somárske uši?
Chraň bůh!

17. Píšeš si na okraje strán poznámky?
Udělala jsem to jednou, a to do knížky z knihovny, přiznám se. Já totiž hrozně ráda čtu poznámky, které do knih připisují jiní lidé, a doufám, že takových nadšenců je víc a za spoustu let tam ten můj rukopis někdo najde a bude přemýšlet nad tím, kdo a kdy to tam asi napsal... :)

18. A do učebníc?
Jo, ale jenom tužkou, abych to pak mohla vygumovat a prodat.

19. V ktorom jazyku čítaš najradšej? V koľkých dokopy to zvládneš?
Česky, poezii ale raději v originálním jazyce, protože si myslím, že přeložením básně do jiného jazyka vznikne v podstatě báseň nová. Běžnou angličtinu zvládnu bez větších problémů, na francouzštinu bych si zatím asi netroufla, ale časem snad určitě :)

20. Čo musí kniha mať, aby si si ju zamiloval?
Romantický motiv, to jsem schopná se prokousat i třemi čtvrtinami knihy plnými mrtvol, hnusu, krve atd., protože stále čekám, jak to s těmi dvěma dopadne... :)

21. Čo musí kniha mať, aby si ju odporučil ďalej?
To, že ji přečtu jedním dechem, protože to pro mě znamená dobrou knížku. Podotýkám, že jsem celkem náročný čtenář... :)

22. Obľúbený žáner?
Fantasy, jak už bylo řečeno.

23. Žáner, ktorý čítaš najmenej (ale chcel by si viac)?
Válečná literatura. Nevím, jestli má s mou romantickou a mírumilovnou duší cenu se do něčeho takového pouštět, a taky jsem ještě žádnou takovou knihu nečetla, ale ráda bych se o těch dobách něco dozvěděla.

24. Najväčšmi inšpiratívna kniha, ktorú si tento rok čítal?
Právě Hostitel (je podobný té lameřině, se kterou se už X měsíců lopotím) a Válka s mloky (kvůli mým skvostným povídkám o společnosti).

25. Obľúbená svačinka ku čítaniu?
Nic, neumím číst a jíst zároveň.

26. Ako často vyberáš knihu podľa obálky?
Nikdy.

27. Ako často súhlasíš s negatívnou knižnou kritikou?
Téměř nikdy... Já čtu jen knihy, na které slyším dobré ohlasy :-D

28. Čo písanie negatívnych recenzií?
Nepíši, nic by mi to nepřineslo.

29. Ak by si mohol čítať v ďalšom cudzom jazyku, ktorý by si si vybral?
No, asi tu francouzštinu, protože k ní mám nejblíž.

30. Najväčšia knižná výzva?
Don Quijote... Už jen pohled na ty dvě obrovské bichle byl šílenou výzvou, natož pak je číst. Po nějaké době jsem to vzdala a řekla si, že se jistě dostanu do věku, kdy to pro mě bude snesitelné. Až budu jednou v důchodu sedět celé dny na verandě u domu...

31. Najväčšia knižná výzva, do ktorej sa stále bojíš ísť?
Hmm... Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nic mě nenapadá.

32. Obľúbený básnik?
Jean Arthur Rimbaud <3

33. Koľko kníh si zvyčajne požičiavaš z knižnice?
Jednu, někdy dvě. Raději si jich neberu moc, protože nevím, jak mi která sedne a jak dlouho mi bude trvat ji přečíst. Nejvíc jsem si jich odnesla asi 9.

34. Vrátil si už knihu do knižnice bez toho, aby si ju prečítal?
Ano, toho Dona Quijota.

35. Obľúbená knižná postava?
Nejvíc jich je z Pottera - především Brumbál a Lenka Láskorádová. Z dalších např. Jana Eyrová nebo Safira z Eragona.

36. Obľúbený knižný záporák?
Napadá mě jedině Voldy - sága o Harrym má v sobě prostě všechno, ať si tvrdí kdo chce, co chce.

37. Knihy, ktoré si zvyčajne beriem na prázdniny?
Ehm, no, vzhledem k tomu, že čtu vždy jen jednu knížku, jak už víme, beru si tu, kterou mám zrovna rozečtenou. A já mám něco rozečteného vždy :)

38. Najdlhšia doba, ktorú si nečítal?
Před několika lety jsem asi rok a půl nic nepřečetla. Nechápu proč, asi nějaké sluneční erupce, či co.

39. Kniha, ktorú si nedokázal/nemohol dočítať?
Hrdá Eleonora, ale asi se na ni znovu vrhnu. Je to už skoro 4 roky, tak možná... :) A čtvrtý díl Podzemí - bůhvíproč jsem si nemohla vybavit, co se přesně stalo v předchozích dílech, a upřímně řečeno, znovu se mi je všechny číst nechtělo.

40. Čo ťa najskôr dokáže pri čítaní vyrušiť?
Když na mě někdo zavolá, skočí ke mně do pokoje s žuchnutím kočka nebo podobně. Jinak mi nevadí žádný ruch, šum, nic - prostě vypnu a čtu.

41. Obľúbená filmová adaptácia?
Harry Potter (1. - 3. díl), již zmíněná Jana Eyrová, no a Úplné zatmění - ti mí dva broučci... :)

42. Adaptácia, ktorá ťa totálne sklamala?
Eragon :-/

43. Ako často čítaš spoilery?
Vyhýbám se jim.

44. Najviac peňazí, ktoré si na jeden krát minul v kníhkupectve?
Tak to si fakt nepamatuju... Tisícovku to asi nepřesáhlo.

45. Ako často knihu pred čítaním prelistuješ?
Nové knihy všechny - listuju jimi a fetuju vůni čistého papíru <3

46. Dôvod, pre ktorý by si v polovici knihu vzdal?
Pokud nemám chuť pokračovat a dozvědět se, jak to celé dopadne.

47. Máš rád knihy usporiadané?
Ano, ale ne vždy se mi to daří ^^'

48. Zvykneš knihy skladovať, alebo ich po prečítaní posúvaš ďalej?
Nerozumím otázce, sorry.

49. Sú knihy, ktorým sa vyhýbaš?
Odpad typu Alice a dóóóst dobré cosi.

50. Kniha, ktorá ťa rozosmiala?
Kromě Saturnina třeba Bylo nás pět, Revizor či Báječná léta pod psa :)

51. Kniha, ktorá ťa rozhnevala?
Maryša... Nespravedlnost, nespravedlnost, nespravedlnost.

52. Kniha, ktorá ťa rozplakala?
Smrt krásných srnců od Oty Pavla nebo některé povídky od Jamese Heriotta.

53. Kniha, od ktorej si nemal žiadne očakávanie, ale nakoniec sa ti páčila?
Zásadně se snažím neodsuzovat knihy, aniž bych je četla, takže tady nic :)

54. Kniha, od ktorej si očakával veľa, ale nakoniec sa ti vôbec nepáčila?
Goya.

55. Obľúbené čítanie na odreagovanie?
Feministky.cz :-D

Bambus

22. dubna 2011 v 20:59 | Soni |  Mé kresby


(Den) Země

22. dubna 2011 v 11:58 | Soni |  Myšlenky
Přiznám se. Až dneska jsem si díky logu Google uvědomila, že je vlastně ten Den Země. Osobně bych chtěla navštívit akci s ním spojenou, Den Země na Rabštejně, ale nevím nevím, jestli to vyjde. No, uvidíme. Každopádně se tahle událost celkem přesně hodí k náladě, která se mě drží už několik dnů. Momentálně jsem "rekonvalescent", páč jsem byla na operaci a teď se zotavuju doma, a trávím vcelku dost času na zahradě - počasí je pěkné, tak proč ne. A prostě žasnu nad tím, jak je ta příroda nádherná.

Máme na zahradě docela dost stromů. Největší je ořešák, kterej je snad tak starej jako náš dům, tedy nějakých 80 let. Listí mu vždycky naroste jako poslednímu, takže zatímco ostatní stromy si už vesele kvetou (některé dokonce už odkvetly), on si pomaličku začíná dělat pupeny. Každým pádem je obrovskej - převyšuje střechu (a to náš barák rozhodně nepatří k těm menším) a větve rozprostírá přes většinu plochy zahrady. Je úžasnej - po kmeni se mu nádherně plazí břečťan, je z něj na podzim spousta ořechů a listí (já mám hrozně ráda barevný spadaný listí) a navíc v létě vrhá úžasnej stín.
Pak tam máme višeň a třešeň - ty taky úžasně kvetou, takovejma něžnejma bílejma kvítkama - a hlavně sakuru. No, je to takovej prcek, kterýho mi táta asi přes 3 roky koupil, ale je osypaná desítkami, ne-li stovkami růžovejch květů. Mamka včera říkala, že vypadají jako chomáčky růžový vaty, a je to pravda. Pozorovala jsem, jak na ně lítají včely a sosají pyl - prostě neuvěřitelný, něco tak krásnýho lidská ruka není schopná vytvořit.
Mirabelka už odkvetla před dvěma týdny a jabloň teprve pokvete, ale ještě je tam hrušeň. Víte, tady u nás je málo zdravejch hrušní. Vyskytuje se tu nějaká nemoc a ty stromy pak neplodí. Ještě tak před pěti nebo sedmi lety z ní hrušky byly, i když nechutnaly nic moc, ale teď už vůbec. Proto ji chce táta porazit a možná tam vysadit něco novýho. A ten strom jako by to tušil - možná je to tím, že je nemocná, možná tak hrušně normálně vypadají, to nevím, ale má takovou seschlou, vrásčitou kůru a bílý květy. A já si nemůžu pomoct, mně prostě připomíná babičku s milionem vrásek a bílejma vlasama. Je to nádherný... Ale co, radši vám ukážu fotku.

Ostatní mi sem nějak nejdou vložit, tak snad časem. Jen jsem prostě měla chuť to popsat slovy, i když tenhle pocit - z toho, jaká krása může vzniknout sama od sebe, aniž by se o to lidé přičinili - se slovy popsat nedá :)

Co v mládí objevíš...

20. dubna 2011 v 13:15 | Soni |  Umění
...ve stáří jako když najdeš. No, dobře, zas tak stará nejsem, ale jsem starší, než jsem byla zhruba před 4 roky (zvláštní, co?) Vím, že to rčení má trošku jiný význam, než jak ho tady hodlám použít, ale je zajímavé, jak věci s přibývajícím věkem a zkušenostmi (bože, to zní tak strašně pesimisticky!) získávají význam. Konkrétně mám na mysli tuto písničku:


Poprvé jsem ji zaslechla právě přibližně před těmi čtyřmi lety a líbila se mi melodií, aniž bych rozuměla slovům nebo se nad nimi zamyslela. Včera jsem ji znovu objevila a pochopila jsem, co tím chtěl básník říci. Moc často se mi nestává, že by píseň přesně vystihovala, co zrovna prožívám, ale včera jsem byla v takovém rozpoložení, že moje pocity naprosto dokonale popsala. Je to zvláštní... :)

Nic není nic

18. dubna 2011 v 13:27 | Soni |  Myšlenky
Nic neexistuje. Protože kdyby existovalo, bylo by to něco. Přesto nelze říct, že nic je neskutečné. Když se totiž podívám k nebi bez mraků, tam, kde nejsou hvězdy, co je tam? Nic. Ale vnímám to jako něco - jako cosi skutečného, popsatelného, ačkoli to vlastně nic není (pro lepší pochopení použiji angličtiny, protože čeština je se svými zdvojenými zápory hrozná - it's nothing, nikoli it isn't nothing). Není tam žádný kyslík, žádné atomy, buňky, nic. Proto tak úplně nesouhlasím s filozofií antických filozofů, totiž že "to, co není jsoucí, nemůže být myšleno" (ano, naše hodiny ZSV). Jednak v této otázce pracuje lidská fantazie a člověk si dokáže vymyslet prakticky cokoli, čeho je lidská mysl schopná, i za předpokladu, že daná věc se nikde na světě nenachází (nebo ji autor myšlenky nikdy neviděl), a jednak i to nic v mezihvězdném prostoru chápe jako čerň nebo tmavé indigo, které tam přesto ve skutečnosti není (i když, co my víme) - proto říkám, že i toto největší nic se jeví jako skutečné, ačkoli je ničím, alespoň v podstatě slova "nic", ale samozřejmě něčím v rámci lidské představivosti a potřeby si všechno přetvářet na uchopitelné.

V okolí planet je vždy něco. Všechny planety, ať už pevné nebo plynné, mají pevné jádro, pokud se nepletu, můžou mít prstence a všelijaké jiné vymoženosti, kromě toho na nich může existovat život a jeho formy. Hvězdy jsou taky hmotné, a tudíž jsou něčím. Komety, hvězdný prach... Tohle všechno existuje. Co je ale mezi tím? Možná nějaké částečky prachu, ale mezi nimi? Gravitační síly, ano... Nehmotné, přesto existující. Avšak kromě nich? Naštěstí pro mé hypotézy je vesmír neomezený a neustále se rozpíná, a tam, kde ještě nevznikla vesmírná tělesa, tam je podle mě nejspíš to "nic". Myslím, že vesmír nemá žádnou hranici, za kterou to "nic" je, je to, řekla bych, součást vesmíru jako takového. Ačkoli to trochu vyvrací to, že se vesmír rozpíná, protože jestliže nemá hranice, rozpínat se nemůže...

No, kamarád tvrdí, že nekonečnost či neomezenost vesmíru je nad rámec lidského chápání, a nejspíš má pravdu. "Nic" je tak strašně abstraktní a rozsáhlý pojem, že se z něho stává jedna z těch věcí, o kterých se (alespoň prozatím) dá diskutovat, hádat se, přít se, ale nedá se o něm s určitostí říct, kde nebo co to vlastně je. Možná proto, že to prostě nic není a lidé si lámají hlavu nad zbytečnými otázkami :)

Barvy, barvy, barvičky! ^^

12. dubna 2011 v 10:54 | Soni |  Myšlenky
Miluju barvy :) Dodávají světu radost, optimismus a pohodu. Jen se podívejte ven, když je hezky. Po modrém nebi se prohánějí jemné bílé mráčky a žlutě a oranžově na něm září hřejivá hvězda, na různobarevné květy rostlin a rostlinek vrhají stíny stromy se zeleným listím... Jeden z nejkrásnějších pohledů, co znám.

Ráda drbu našeho kocoura v jeho zrzavém kožichu a kreslím barevnými pastelkami, líbí se mi naše záclony s oranžovým lemem, které mamka věší na okno v kuchyni na Velikonoce, miluju jaro s jeho zářivými odstíny čerstvé zelené trávy, bílými a žlutými narciskami a rozkvetlými sedmikráskami, miluju projít se po sluncem zažloutlých stéblech trávníku směrem k bazénu s průzračnou namodralou vodou v létě, miluju podzim, když se brouzdám spadaným hnědým, žlutým a oranžovým listím, kterého je tolik, že mi sahá po kotníky, a miluju zimu a její čerstvě napadaný, měkký bělostný sníh, který mi křupe pod nohama, když jdu na půlnoční, všechno je ozářeno vánočně ozdobenými pouličními lampami a obloha není tmavě modrá jako jindy v noci, ale s nádechem temně rudé od toho světla a sněhových vloček, které z ní padají na měděnkou zašlou střechu kostela i celé náměstí, na všechny střechy pokryté hnědými a oranžovými taškami i stromy s tmavě zeleným nebo modrým jehličím.

Bílá však není jen barva mráčků, sněhu a jarního kvítí, ale třeba i svatebních šatů, porcelánu, mléka, čistého papíru v nových voňavých knihách... A taky lednice plné jídla :P

Líbí se mi černá lesklá auta, černé obleky na chlapech, černá flashka mojí spolusedící ve škole, černá noc prořízlá světlem lampy a stín, poblíž něhož je vždy světlo, nádherně černý je i kos, který oranžovým zobáčkem tahá žížaly ze země, nebo naše stařičké video, na kterém jsme jako malí s bráchou sledovali Medvídka Pú. Taky zbožňuju kombinaci černé, bílé a červené. Třeba když má blondýnka černě namalované oči a rudou rtěnku. Červená je taky krásná barva. Znamená krev a život, lásku, ale i pole vlčího máku nebo barvu mého notebooku, na němž píšu tenhle článek.

Nebo modrá. Kromě oblohy a plachty v našem bazénu, díky níž ta voda působí tak pěkně namodrale, je modré přece taky moře nebo nejkrásnější oči na Zemi - modré. (A to neříkám proto, že sama modré oči mám, ale proto, že pronikavě modré oči jsou prostě úžasné <3) Modrá je prý nejoblíbenější barva na světě - není divu, je uklidňující, jemná, neumí být agresivní nebo nepříjemná. Modrou barvu mají většinou džíny, obě G v logu Google nebo moje pleťová voda od Oriflame.
Pod modrou oblohou je nádherné zelené listí, jehličí a tráva a taky ta výborná zelená jablka!
Nad námi se zase skví žluté slunce... Zajímavé, jak to ta příroda zařídila, co? Modrá a žlutá jsou kontrastní barvy a jak to slunce na té obloze hezky působí :) Stejně jako veliké květy slunečnic proti její modři, jasně bílé okvětní lístky kolem žlutě svítících středů kopretin, žluťásci ve svém svatebních tanci nebo žlutá váza na našem stole se zlatým deštěm v ní. Zlaté jsou i náušnice, které mi kdysi dala babička a řekla, že až budu větší, budu je nosit, stříbrný zase můj náramek od Kuby nebo maličké hvězdy na tmavomodrém nebi, neposkvrněném světly civilizace, někde hluboko v lese, kde modře a oranžově hřeje oheň. Typicky oranžové jsou třeba taky pomeranče a mandarinky, ty vypadají krásně, nebo obal knihy, kterou mám právě rozečtenou.

Další nádherná barva je fialová - můj fialový svetr z Terranovy a Kubovo mikina, kterou má kdovíproč dvakrát, hřbety knih v sadě Harryho Pottera, co jsem dostala k narozeninám, nebo mečíky na louce.

Naproti fialové je krásná taky hnědá. Dřevo, kterým topíme, lesy a kmeny stromů, trámy na naší půdě, plaňkový plot mezi naší a sousedčinou zahradou, nebo hlína, z níž rostou všechny nádherně zbarvené rostliny - třeba bíle a růžově květoucí sakury. Já růžovou nemám moc ráda - alespoň ne tu křiklavou žvejkačkovou - ale sakury jsou nádherné, když rozkvetou. Nebo taky kočičí čumáčky či dítě, když se narodí a je celé ošklivé a pomuchlané.

Všechny barvy umí být krásné. Dokonce i taková šedivá - nevýrazná, ošklivá a špinavá (teda aspoň podle mě). Třeba se mi líbí můj šedý svetr nebo temné šedivé mraky před deštěm. Když totiž zaprší, svět potom krásně voní a je zase plný barev :)

8. duben 2011

8. dubna 2011 v 17:48 | Soni |  Deníček
Dnešek byl hezký den. Sluníčko foukalo, vítr... Ehm, opačně. Svítíčko slunilo (no, já jedu) a já opět dřepěla v té ošklivé hranaté barabizně. O ájině jsem zjistila, že jsem si zapomněla zajít dopsat test, děják suploval pan učitel Záhrobský - to je neuvěřitelný, co všechno ten chlap ví. Třeba to, že když Američani shazovali atomovku na Hirošimu, zrovna se tam někde v bazénu či co koupaly dětičky, nějakej chlapeček skočil do vody, a když se vynořil, město bylo srovnaný se zemí. Věděli jste to? No ale zpět k věci. Následoval zemák (Paní učitelko, pojedete s náma na vejlet? - Vy nejedete s paní učitelkou třídní? - My s ní jet nechceme. - To je blbý... Kdyby jela Dana, tak bych jela, ale... - No my s sebou právě Danu nechcem.), bižule a video o tom, "jak vyrobit lidskou bytost", a fyzika a video, na který se tradičně nikdo nedíval. Nikdo.

O volný se mi poved dobrej joke, když jsme seděli na lavičce u automatu, kolem prošel Bradley a najednou tma, tak se jakože hustě ptám: "Co zhasínáš?" No a ona se zpoza rohu vynořila paní učitelka Poláčková a povídá: "Šetříme, né?" Jsem zase jednou zaválela...

No a poslední byla fránina, kde jsme všichni byli opět hrozně inteligentní. Hlavně paní učitelka Janečková: "J'étais triste quand tu es parti, takže jsem byl smutný, když jsi ojel."

Sbor dneska bůhvíproč nebyl, takže jsem vyrazila za mamkou do nemocnice a pak jsme spolu šly domů. No a od tý doby tu trčím. Venku je ale hezky, tudíž se oblíknu a jdu se projít. Mějte se fajně.


(Tahle písnička se k dnešku nehodí, ale je nádherná, takže nazdar.)

Azurové pobřeží 2011

5. dubna 2011 v 21:34 | Soni |  Deníček
Ahoj všecí. Ve dnech 29. března až 4. dubna jsem se zúčastnila školního zájezdu na Azurové pobřeží. Každý den jsem si poctivě vedla deníček a teď jsem tu, abych se s vámi podělila o zážitky. Tož kdyby to někoho zajímalo, může si počíst.