Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Prosinec 2010

Po x letech začínám mít ráda zimu

30. prosince 2010 v 14:47 | Soni |  Myšlenky
Kam až moje paměť sahá, vždycky jsem nesnášela zimu. Maximálně tak když jsem byla malá, mělo toto roční období jedno pozitivum - sáňkování. Ale jak jsem rostla, i tohle mě přestávalo bavit a zima se pro mě postupně stala pouze jakýmsi nutným zlem s jediným světlým bodem, Vánocemi. Jinak pro mě znamenala pouze dlouhé noci a krátké zamračené dny s minimem slunečního svitu, vrstvy oblečení, ve kterém stejně byla zima, břečku na silnicích a promáčené boty a nohavice. Navíc mě štvalo, že na ono jediné kouzelné období, Vánoce, skoro nikdy nebyl sníh.

Snad právě proto mi letošní zima ani nevadí, sníh totiž napadl už někdy začátkem prosince, pokud si dobře pamatuju, vydržel přes Vánoce (!) a nijak znatelně netaje ani teď. Je to pro mě symbol čistoty, klidu a vždycky jsem se s ním setkávala v kalendářích s Ladovými zimními obrázky. Asi proto podle mě předešlé zimy stály za prd. Tu letošní si ale užívám. Ze sněhu se raduju, ačkoli už neholduju koulovačkám ani stavění sněhuláka, vrstvy oblečení mi přestaly vadit, a dokonce občas vysvitne sluníčko, jako třeba dneska, což ve mně ostatně vyvolalo jakýsi pozitivní pocit a popíchlo mě k napsaní tohoto článku.

Takže užívejte zbytek vánočních prázdnin a mějte se! :)

Nejhorší bolest, která je, je ta na duši

22. prosince 2010 v 22:36 | Soni |  Myšlenky
Nedá se totiž ničím vyléčit. Když vám někdo ublíží tím, co řekne nebo udělá, když se s někým pohádáte, rozejdete, když vám někdo umře nebo když vás někdo podrazí, můžete se pokusit tu bolest utopit v drogách, můžete za někým jít a svěřit se, můžete se ze svého zoufalství zkusit vykřičet či vyběhat - po tomhle všem se vám určitě uleví, ale ne napořád, objeví se totiž okamžik, kdy tomu podlehnete znovu a znovu to bolí. Zmizí to až po dlouhé době, někdy vůbec. Lze to zakrýt, ale nejde to násilně vyhnat z hlavy a ze srdce.

Když se říznete, popálíte apod., stačí léky na utlumení bolesti. Pomůže to. Ale na psychickou bolest doopravdy nepomůže nic. Můžete se smát při vzpomínce, jak jste před pár lety uklouzli, sjeli po zadku kopec a skončili s nohou v sádře, protože na tu bolest jste už zapomněli. Na bolest na duši však nezapomenete nikdy.

Sepisuju tenhle malý názor s bolestí. Způsobila ji zrada nejbližšího člověka. Takže myslím, že je to nejlepší chvíle a že toto zamyšlení můžete považovat na autentické. Samozřejmě taky můžete mávnout rukou a říct si, sedmnáctiletá holka, co ta může vědět o bolesti na duši. Ale já se tak cítím - to je pravda.

Takže ať žijou Vánoce, svátky klidu a míru.

Varování, tento článek obsahuje osvětu o tom, jak je to s nošením dárků!

15. prosince 2010 v 20:20 | Soni |  Myšlenky
Vánoce mám ráda. Všeci furt jenom nadávajó, jaká je to otrava a stres, běhat po krámech a shánět dárky, ale mě to baví. Pokud tedy zhruba vím, co by si mí blízcí přáli - když ne, tak je to v kelu, protože moje fantazie není moc bohatá a je pro mě kříž vymejšlet, co by se jim asi tak mohlo líbit. A protože vím, jak je to otravný, když prolejzám každoroční vánoční trhy na náměstí, kde jsou stovky lidí a všichni tam zmateně pobíhají, vybírají dárky a hledají ztracené děti, či okukuju výlohy krámů nebo vyzvídám od spolužáků a spolužaček, co koupili tátovi k Vánocům (protože kupovat dárky chlapům je to nejhorší), každoročně svoje milované rodiče šetřím této povinnosti a píšu vánoční přání. Možná je to trochu dětinský zvyk, vyrábět a malovat přání a krasopisně do něj vpisovat, z čeho bych měla největší radost, ale já mám zvyky a tradice ráda a přijde mi to milejší než přijít k mamce a oznámit, že bych chtěla novej mobil a něco na sebe.
Ani letos tomu tedy nebylo jinak. Seznam dárků jsem poctivě vymýšlela a sepisovala tuším už od září a na konci listopadu jsem přání vyrobila a dala ho za okno. Zjistila jsem, že je to rok od roku těžší, protože všechny věci, který potřebuju, už mám, a tak se na mém přání objevilo jen pár blbin - taška přes rameno s Beatles (ovšem úžasná!), sluchátka do mobilu - ty už nutně potřebuju po události před dvěma lety, kdy jsem si jedno sluchátko rozsedla v autě, zatímco druhé bezvládně vlálo za ním, přibouchlé ve dveřích a otloukající se o silnici, a nakonec z něj zbyl jen takový pahýlek s pár drátky, od kteréžto doby jsem bez sluchátek - repráčky k notebooku, dvě knihy... a toť nejspíš vše. Nutno podotknout, že brácha se letos vyznamenal s přáním lépe - dokonce jej vložil do obálky a zapečetil voskem ze svíčky - ale já ho určitě měla hezčeji napsané.
Páni, jak já se těším, až bude po štědrovečerní večeři a my budeme stát před rozsvíceným stromečkem a pak si rozbalíme dárky a všichni z nich budeme mít radost a příští den se budu moct těšit na Boží hod a husu k obědu u babičky...
Nicméně do reality mě vrací fakt, že zítra nejspíš budu zkoušená z fyziky. Jdu tedy dělat, že se učím - mějte se.