Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Bouřka...

15. srpna 2010 v 22:42 | Soni |  Myšlenky
Dnešní den byl bouřlivej celej. Při obědě jsem dostala vynadáno od mamky, že mám furt nějaký řeči, když jsem se zeptala bráchy, jestli musí pořád dělat takový kraviny (asi si neumí ofoukat polívku nebo co, protože nad tím talířem zuřivě máchal rukou, div že mi nerozlil pití nebo jednu nevrazil.

Odpoledne se do mě pustil táta. Já jsem se totiž rozhodla, že napíšu knihu. Sice nevím, k čemu mi to bude, protože pochybuju, že mi to někdo vydá, a taky řeším dilema, zda dát hrdinům česká nebo anglická jména. Chtěla bych spatlat něco ve fantasy žánru (nic jiného totiž prakticky nečtu) a tam by se asi česká jména moc nehodila, neboť (jak mi dneska vtipně sdělil přítel) "A tak se Honza chopil meče i proťal jím baziliškovi hlavu," nevypadá zrovna světově. No ale to je jedno, zpět k té knize. Říkala jsem si, že by bylo hezký, kdybych ji napsala na psacím stroji - jeden starej jsme totiž měli na půdě. Šla jsem ho tam teda hledat a našla, byl tam chudinka zastrčenej úplně vzadu za nějakejma sádrokartonama. S vypětím všech sil jsem ho vytáhla a poponesla cca o metr a půl; měl nejmíň deset kilo... Řekla jsem si, že nemám šanci ho přemístit dál než ke dveřím, natož pak dolů ze schodů, protože bych ho ještě někde upustila. A to by byla škoda, protože, jak jsem zjistila poté, co jsem seběhla dolů, vzala si tam mokrej hadr, šla zase nahoru a tam ho trochu očistila, pod tím nánosem prachu se skrýval opravdu krásnej, lesklej, elegantní kousek. Jenže s jedním mokrým hadrem jsem ho prostě nebyla schopná vyčistit, a tak se táta nabídl, že mi ho ve sklepě vyfouká kompresorem. Snesli jsme ho teda dolů a po chvíli už byl znovu použitelnej. Teda aspoň to jsem si myslela. Táta totiž potom prohlásil, že asi nebude fungovat. Ztěžklo mi srdce a požádala jsem ho, jestli by to nevyzkoušel, protože jsem si myslela, že je pořád ve sklepě, a já se do sklepa chodit bojím, protože tam jsou všude spousty krvelačných pavouků. No a táta se na mě rozkřikl, že asi nemá co na práci, že celej den maká na zahradě (stavíme kůlnu) a jestli toho po něm nechci trochu moc. Bylo mi to celkem dost líto. Šla jsem ho vyzkoušet (dozvěděla jsem se totiž, že už ve sklepě není, což kdybych věděla předtím, šla bych to samozřejmě zkusit sama) a k mé lítosti ten stroj sice psal, ale vypadávala mu páska. A navíc na některých klávesách bylo strašně málo barvy.

Šla jsem si tedy sednout ven na terasu za bráchou a mamkou a řekla jim, že ten stroj nejspíš fungovat nebude. Mamka řekla, že to nevadí, že by ho chtěla nějak zrekonstruovat a dát ho někam jako dekoraci, protože je hezkej. Že bysme se mohli podívat na google nebo na seznam... Načež jsme se s bráchou na sebe významně podívali, protože naše maminka není zrovna technickej typ, mobil používá jenom na volání a počítač vůbec. Jenže ona si to špatně vyložila, rozplakala se, řekla nám, ať si o ní nemyslíme, že je nějakej úplnej kretén, a odešla. Nato jsem se rozplakala i já, protože jsem se cítila hrozně, že kvůli mně pláče, a šla jsem radši ven. A když jsem se teď večer vrátila domů, ani mě nepozdravila.

Takže doma dusno, venku bouřka... Ale já mám bouřku ráda. Vzbuzuje ve mně respekt a tak trošku i strach, ale stejně ji mám ráda. A každá bouřka jednou přejde a zase bude svítit slunce. Aspoň u nás doma to tak chodí. Bohudík...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama