Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Srpen 2010

Daria

20. srpna 2010 v 23:05 | Soni |  Umění
Znáte seriál Daria? Pokud ano a líbí se vám, budeme kamarádi, pokud ho neznáte, upřímně se ani moc nedivím. Hlavní hrdinkou totiž není žádná barbie (H20, stačí přidat vodu) nebo žena řešící prakticky výhradně milostné vztahy (Ordinace), není to ani anime. Je to kreslený seriál, který si dělá legraci z hloupé většiny amerických středoškoláků.

Poprvé jsem ho viděla asi před deseti lety ještě na tehdejším SuperMaxu (tam byly vůbec dobrý seriály, za všechny např. Moucha nebo Přátelé, ale pak z něj udělali MiniMax, netvoři). Jenže v té době jsem ho samozřejmě absolutně nechápala. Normální malé dítě sotva ví, kde je Amerika, natož aby mělo rozum z Dariina intelektuálského suchého cynického humoru, z občasných sexuálních narážek nebo z "alternativního hudebníka" Trenta. Asi jsem na to koukala proto, že se mi líbily ty obrázky.

Jenže před nedávnem jsem na Dariu narazila znova, koukla jsem na první díl... A od té doby se od toho prakticky nemůžu odtrhnout. Ten seriál je podle mě prostě geniální.

La la lá lá lá...


Strach

17. srpna 2010 v 11:41 | Soni |  Myšlenky
Strach jsem měla hodněkrát v životě a můžu říct, že to je jeden z nejhnusnějších pocitů, co jsem kdy poznala. Jako malá jsem se bála bubáka pod postelí, paní učitelky třídní, kterou jsme měli ve třetí třídě, z kluků na základce, protože nás holky kopali, asi aby si pocvičili karate, z čehož byly jelita jako krávy... Postupně jsem zjistila, že pod postelí opravdu žádného bubáka nemám, ve čtvrté třídě jsme dostali hrozně hodnou a hezkou třídní, kluci taky časem zmoudřeli a došlo jim, že nás to bolí... Na gymplu jsem se začala bát písemek z matiky a fyziky, z angličtinářky - to byl strach hodně velkej, od primy až do kvarty, kdy jsme dostali někoho jinýho... Taky jsem zjistila, že mám strach ze tmy, jednu dobu jsem se bála, že na mě spadne meteorit... Ale největší strach mám z pavouků, odjakživa. Přitom je to absurdní, protože vím, že jsou malí, že mi nic neudělají a že víc bojí oni mě než já jich, ale prostě... Ty hnusný malý černý tělíčka se spoustou očí a hlavně těch ošklivejch dlouhejch nohou... Brr, běhá mi mráz po zádech, a to tu ani žádnýho nevidím.

Každopádně jsem si jistá, že každý z nás se v životě někdy něčeho bál, i ti největší drsňáci. Myslím si, že strach je přirozená součást života a někdy i prospěšná. Kdysi jsem o tom viděla jeden dokument, kde říkali, že účelem strachu je nás chránit. A je to pravda, protože ve strachu je člověk schopnej udělat téměř cokoliv. Kdyby mě třeba honil lev, tak bych podle mě byla schopná někam vyšplhat nebo utíkat mnohem rychleji a déle, než bych běžela normálně, pokud by mě do tý doby ten lev ještě nesežral, a přitom při těláku nevyšplhám nikam a běh taky není můj velkej kamarád. Nebo kdyby mi hrozila propadnutí z matiky, ze strachu bych se učila od rána do večera, přestože normálně bych to nikdy neudělala.

Zkrátka a dobře, strach nám někdy může pomoct, ale stejně - kdo z nás ho má rád... :-)

Bouřka...

15. srpna 2010 v 22:42 | Soni |  Myšlenky
Dnešní den byl bouřlivej celej. Při obědě jsem dostala vynadáno od mamky, že mám furt nějaký řeči, když jsem se zeptala bráchy, jestli musí pořád dělat takový kraviny (asi si neumí ofoukat polívku nebo co, protože nad tím talířem zuřivě máchal rukou, div že mi nerozlil pití nebo jednu nevrazil.

Odpoledne se do mě pustil táta. Já jsem se totiž rozhodla, že napíšu knihu. Sice nevím, k čemu mi to bude, protože pochybuju, že mi to někdo vydá, a taky řeším dilema, zda dát hrdinům česká nebo anglická jména. Chtěla bych spatlat něco ve fantasy žánru (nic jiného totiž prakticky nečtu) a tam by se asi česká jména moc nehodila, neboť (jak mi dneska vtipně sdělil přítel) "A tak se Honza chopil meče i proťal jím baziliškovi hlavu," nevypadá zrovna světově. No ale to je jedno, zpět k té knize. Říkala jsem si, že by bylo hezký, kdybych ji napsala na psacím stroji - jeden starej jsme totiž měli na půdě. Šla jsem ho tam teda hledat a našla, byl tam chudinka zastrčenej úplně vzadu za nějakejma sádrokartonama. S vypětím všech sil jsem ho vytáhla a poponesla cca o metr a půl; měl nejmíň deset kilo... Řekla jsem si, že nemám šanci ho přemístit dál než ke dveřím, natož pak dolů ze schodů, protože bych ho ještě někde upustila. A to by byla škoda, protože, jak jsem zjistila poté, co jsem seběhla dolů, vzala si tam mokrej hadr, šla zase nahoru a tam ho trochu očistila, pod tím nánosem prachu se skrýval opravdu krásnej, lesklej, elegantní kousek. Jenže s jedním mokrým hadrem jsem ho prostě nebyla schopná vyčistit, a tak se táta nabídl, že mi ho ve sklepě vyfouká kompresorem. Snesli jsme ho teda dolů a po chvíli už byl znovu použitelnej. Teda aspoň to jsem si myslela. Táta totiž potom prohlásil, že asi nebude fungovat. Ztěžklo mi srdce a požádala jsem ho, jestli by to nevyzkoušel, protože jsem si myslela, že je pořád ve sklepě, a já se do sklepa chodit bojím, protože tam jsou všude spousty krvelačných pavouků. No a táta se na mě rozkřikl, že asi nemá co na práci, že celej den maká na zahradě (stavíme kůlnu) a jestli toho po něm nechci trochu moc. Bylo mi to celkem dost líto. Šla jsem ho vyzkoušet (dozvěděla jsem se totiž, že už ve sklepě není, což kdybych věděla předtím, šla bych to samozřejmě zkusit sama) a k mé lítosti ten stroj sice psal, ale vypadávala mu páska. A navíc na některých klávesách bylo strašně málo barvy.

Šla jsem si tedy sednout ven na terasu za bráchou a mamkou a řekla jim, že ten stroj nejspíš fungovat nebude. Mamka řekla, že to nevadí, že by ho chtěla nějak zrekonstruovat a dát ho někam jako dekoraci, protože je hezkej. Že bysme se mohli podívat na google nebo na seznam... Načež jsme se s bráchou na sebe významně podívali, protože naše maminka není zrovna technickej typ, mobil používá jenom na volání a počítač vůbec. Jenže ona si to špatně vyložila, rozplakala se, řekla nám, ať si o ní nemyslíme, že je nějakej úplnej kretén, a odešla. Nato jsem se rozplakala i já, protože jsem se cítila hrozně, že kvůli mně pláče, a šla jsem radši ven. A když jsem se teď večer vrátila domů, ani mě nepozdravila.

Takže doma dusno, venku bouřka... Ale já mám bouřku ráda. Vzbuzuje ve mně respekt a tak trošku i strach, ale stejně ji mám ráda. A každá bouřka jednou přejde a zase bude svítit slunce. Aspoň u nás doma to tak chodí. Bohudík...

Upíři

10. srpna 2010 v 13:35 | Soni |  Myšlenky
Příběhy o upírech jsou mezi lidmi rozšířené a oblíbené celá staletí. Všichni známe např. román o Drákulovi z 19. století, který byl ale inspirován příběhem o Vladu III. žijícím před 600 lety. V dnešních dnech upíři znovu ožívají - tedy alespoň v knihách a seriálech určených především náctiletým slečnám. Kdo by dnes přinejmenším alespoň neslyšel o sáze Stmívání od Stephenie Meyerové? Jenže to samozřejmě není ojedinělost, vedle tohohle hitu tu máme Upíří deníky nebo např. nespočet anime seriálů s touto tématikou.

Ačkoli by se mohlo zdát, že historie se vrací, opak je zřejmě pravdou. Dřív byl upír něčím démonickým, zrůdou, která zabíjela lidi a všichni se jí báli. Kdežto když se podíváme např. právě na Twilight, hlavní hrdina, Edward Cullen, je normální kluk, který chodí na střední školu, bydlí v moderně zařízeném domě s nevlastními rodiči a sourozenci... Krev lidem nepije, a když se vystaví slunci, nezemře, ale jaksi světélkuje. Čím to...?

Jistě, vysvětlení je nasnadě. V dnešní době už prostě není "kůl" vyobrazení upíra jako krvelačné bestie, plížící se v noci v dlouhém plášti nočními ulicemi města osvětleného plynovými lampami a přepadající krky bezmocných obětí. Kdo by to četl? To si radši koupím Bravo Girl a dozvím se, jak sbalit idola školy. Zato Edward s jeho světlou pletí, tmavými hustými vlasy a tajemnou minulostí, Bella a její milostné dilema a Jacob, zoufale toužící po tom ji ochraňovat... To je zápletka současných trendů. Ale bohudík alespoň za ni, neboť, jak jsem četla na jednom diskuzním fóru, "aspoň ten Twilight čtou, když už nic jinýho." :-)

Anime

6. srpna 2010 v 14:27 | Soni |  Myšlenky
Kdybych na tohle téma týdne narazila o dva až tři roky zpátky, určitě bych radostí skákala do stropu. V té době jsem anime a mangu hrozně žrala. Pokaždé, když jsme jeli do Plzně, jsem prostě MUSELA navštívit takové malé knihkupectví kousek od nádraží, bylo totiž narvané fantasy knížkami, komiksy a semo tamo i nějakým tím japonským či korejským. Vlastně jsem milovala všechno, co bylo japonské nebo Japonskem aspoň zavánělo. Učila jsem se japonsky, poslouchala japonskou hudbu, stýkala se s lidmi podobně postiženými a samozřejmě sledovala anime. Nebo spíš četla mangu, ale téma týdne je anime, tak tedy anime :]

To nadšení postupně opadlo a teď už zdaleka nejsem takový nadšenec, jakým jsem bývala. Sice mě kultura země vycházejícího slunce pořád okouzluje (ostatně, minulý rok jsem si na referát vybrala právě Japonsko), ale... No, řekla bych, že jsem prostě vystřízlivěla. Jo, pořád mě baví čmárat si postavičky s velkýma očima a divokými účesy, vždycky, když slyším něco o Japonsku nebo vidím nápis v japonštině, tak zbystřím, ale už to není, co to bývalo. Možná je to škoda, ale je to tak.

Rozhodně ale Japonsko ani anime nezatracuji. Kdekdo tvrdí, že anime jsou jen kreslené blbiny pro děti, ale já si myslím, že to není pravda. Je to součást japonské kultury a má tolik žánrů, že z toho kolikrát hlava kolem. Samozřejmě existují anime jako Pokémon nebo Tokyo Mew Mew (díky tomu jsem se k anime vlastně dostala), ale jsou tu i pecky jako Death Note (už ten název o něčem vypovídá...), Bleach, Devil May Cry atd. apod., plné andělů smrti, krve a někdy dost složitých psychologických námětů. A odpůrci anime, věřte, že pro děti to opravdu není.

Takže kdykoli někdo tvrdí, že anime je blbost a že nechápe, jak se na něj dospělý člověk může dívat, myslím si o něm svoje, protože očividně mluví o něčem, čemu vůbec nerozumí :)