Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Kam se podělo dětství?

19. června 2010 v 12:41 | Soni |  Myšlenky
Nápad na tohle téma mi blejsknul hlavou zrovna před chvilkou, když jsem se kousala nudou a projížděla blogy, který se objevily na hlavní stránce blog.cz. Většina z nich patřila dvanáct-až-třináctiletým slečnám a byla plná bleskovek, obrázků, třpytivých pitominek atp. Člověk se tomu na první pohled zasměje a řekne si "hloupé", ale pak si třeba uvědomí, že kdysi byl možná také takový...



Pamatuju si, když jsem začínala s blogováním - to mi bylo takových 11. Měla jsem blog o nějakých kreslených seriálech, bylo na něm fialové pozadí, písmo bylo růžové a úplně nahoře se skvěl třpytivý nápis stejné barvy "Soni blog", vyrobený na nějaké stránce, která takovéhle kýče generuje. Kurzor byla taky nějaká blikající šílenost, ale mně se to v tu dobu hrozně líbilo. Pořádala jsem různé soutěže a bleskovky a vyráběla diplomy pro výherce (nebo spíš výherkyně) a hrozně mě pobuřovaly komentáře od strašně chytrejch starších rejpalů, kteří prohlašovali, že můj blog je o ničem a design ještě horší. Já jsem si ale trvala na svém a dál na svůj milovaný blogísek vkládala obrázky, spřátelovala blogy atd. apod. A ač připouštím, že to byl blog poněkud dětský a kýčovitý, měla jsem ho ráda a taky ráda vzpomínám na časy, kdy jsem ho provozovala, protože to byly časy hezké, vesměs bezstarostné a veselé.

Jsem ráda, že táta mi pořídil počítač s internetem, až když mi bylo nějakých těch 10 - 11, než jsem nastoupila na gympl, kde se mi pak hodil. Myslím, že jsem měla krásné dětství, proježděné na kole s dědou, proběhané venku s kamarády a nezkažené internetem. Počítač jsme měli, spoustu let nefungoval, ale pak nám ho táta spravil a natáhnul nám do něj staré dosácké hry - o internetu jsme si mohli nechat leda tak zdát. S bráchou jsme si stavěli bunkry, hráli jsme si na piráty nebo na cirkus, on měl vojáčky a autíčka, já panenky, plastové šperky a pestrobarevná dětská líčidla... Měli jsme televizi bez dálkového ovládání, stařičké video, do kterého nám maminka půjčovala Medvídka Pů na VHSkách, náš foťák byl na film a blesk v podobě takové černé krabičky se na něj musel nasadit a pískal, když se nabíjel. Vrcholem naší techniky byla kamera, která nahrávala na kazetky, a tátův pracovní mobil-pádlo s asi třířádkovým displejem.

Chodila jsem na normální základku kousek od našeho domu, učit jsem se nemusela, a stejně jsem měla samé jedničky, do první a druhé třídy jsem měla takovou tu hranatou aktovku s Lady & Trampem a pamatuju si, že už před začátkem první třídy jsem s ní běhala po bytě, protože jsem se do školy hrozně těšila. Penál byl tématicky shodný (taky s Lady a Trampem) a já do laku na něm ryla různé obrázky. Od třetí do páté třídy jsem pak měla fialový batoh se Lvím králem, no a šestou třídou pro mě ty hezké časy v podstatě začaly končit. Nastoupila jsem na gympl, musela jsem se začít učit, na kamarády už jsem tolik času neměla... Teď jsem už na střední, přespříští rok maturuju, a často se přistihnu, jak vzpomínám na to, když jsem byla malá. Malé dítě si neuvědomuje, že to, co právě prožívá, jeho dětství, je to nejhezčí období v jeho životě (i když dnešní děti už tolik nechodí ven, mají počítačové 3D hry, X-boxy, dotykové mobily, až kolikrát zírám, o kolik je technika, kterou využívají, lepší než ta moje). Ale vzpomínky každému člověku zůstanou a to je podle mě to nejcennější :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama