Neházejte mi do komentářů ke článkům reklamy, prosím. Rubriku "reklamy" tu nemám, protože je tu nechci, ne abyste mi je psali do komentářů. ;) Děkuju a přeju příjemné počtení!

Vážit si svého těla

30. července 2016 v 10:00 | Soni |  Myšlenky
Vážit si svého těla. A ne, teď nemyslím vážit si ho, ať už vypadá, jak chce, o čemž jsem psala v minulém článku. Myslím vážit si toho, že tělo vůbec máme. Donedávna to pro mě byla jen fráze, "vážit si sama sebe". V prvním článku renesance tohoto blogu jsem napsala, že za ty tři roky, co jsem sem nepřidala ani jeden článek, se toho hodně změnilo. Měla jsem tím na mysli spoustu věcí, ale tou nejpodstatnější bylo asi to, že jsem začala léčbu na psychiatrii.

 

Mějme se rády takové, jaké jsme

6. července 2016 v 23:41 | Soni |  Myšlenky
Dnes jsem na internetech narazila na nový módní trend, zvaný ab crack. Jedná se o takovou tu prohlubeň, která se vám udělá mezi žebry a břišními svaly, pokud jste hodně posilovali a/nebo jste hodně hubení. Pro představu:


Ne že by šlo o něco nového - kdybyste tzv. ab crack viděli na hubené holce před rokem, nejspíš by vás ani nenapadlo, že to jednou bude mít "oficiální" název. Ale znáte to, díky Instagramu se časem módním trendem stanou třeba i nohy do O a svůj hashtag získá, co já vím, jedna nosní dírka větší než druhá.

O to teď ale nejde. Trend ab crack získal mnoho příznivců a na sociálních sítích nejspíš díky němu rapidně stoupnul počet fotek bříšek polonahých hubených slečen, ale samozřejmě se proti němu zvedla velká vlna nevole: ab crack podporuje mladé holky v hladovění, stanovuje jim nerealistické cíle, jak má vypadat jejich tělo, atd.

Pochopitelně nemám nic proti tomu, když lidé žijí zdravě a sportují. Na druhou stranu je ale samozřejmě pravdou, že mladé dívky jsou na svůj vzhled háklivé a především děsivě snadno ovlivnitelné. A neváhají si kvůli takovýmto módním trendům huntovat těla. Pamatuju si vznik trendu thigh gap, mezery mezi stehny, kterou má přirozeně při dobré vůli 5 % populace. Pamatuju si dobu už před řekněme deseti lety, kdy jsem zaregistrovala "hnutí" pro-ana, glorifikující nemoc anorexii jako to nejlepší, co se děvčeti může stát. Pamatuju si, když mi bylo čtrnáct let a... no, jemně řečeno jsem nepatřila mezi nejhubenější. Pročítala jsem si pro-ana blogy a obdivně okukovala fotky jejich vychrtlých autorek. Lezly jim žebra, páteře a kyčelní kosti; zveřejňovaly své jídelníčky, které denně sestávaly např. z jednoho jogurtu nebo jablka; vypadaly šťastně. Vytiskla jsem si několik jejich fotografií a nalepila si je do skříně, spolu se seznamem pravidel, jak hubnout, jakýmsi pro-ana desaterem. Pamatuju si jen jedno: hlad bolí, ale hladovění pomáhá. Skončilo to tak, že jsem denně snědla např. jednu housku a v noci propadala záchvatům chorobného přejídání. Musela jsem potom dlouho navštěvovat dietologii. Moje touha po štíhlém těle a iluze toho, že hubené tělo z vás udělá šťastného člověka, mě přivedla až do nemocnice.

Když mi bylo sedmnáct, zhubla jsem tak nějak sama od sebe. O dvacet kilo. Nevím, jak se to stalo - možná tím, že jsem vysadila antikoncepci -, ale nijak výrazně šťastnější jsem se necítila. Postupně jsem přibrala na svou současnou váhu. A víte co? Jsem spokojená. Mám fajn rodinu, jsem šťastně zamilovaná, studuju vysokou školu a bydlím v jednom z nejkrásnějších měst na světě, a přitom nejsem hubená - a vím to. Myslím, že nejsem ani tlustá. Jistě, že bych mohla být štíhlejší, což si ale občas říká asi každá žena. Když se na sebe dívám do zrcadla, někdy se hrozím, co to břicho, co ta stehna, co ta celulitida na zadku. Ale lepší se to. Léta kolem sebe vídávám fotky plus-size modelek a slýchávám moudra jako "měj se ráda taková, jaká jsi", což je sice hezké, ale když tomu sama nevěříte, je vám to k ničemu. Spíš vás to žene k tomu, že závidíte ženám, které se opravdu takové, jaké jsou, rády mají, i když nejsou nejhubenější. Také byste se tak chtěla cítit. A přesto se vám při pohledu do zrcadla dělá ouvej a myslíte si, že ty svoje kejty budete nenávidět do smrti smrťoucí.

Věřte mi: jde to změnit. Slečny a dámy, mějte se rády takové, jaké jste. Já jsem se to naučila. Už se nehroutím před zrcadlem, už nebrečím při pohledu na svoje tělo (ano, i to se mi dřív stávalo). A víte, co mi k tomu nejvíc pomohlo? Asi se budete smát, ale byla to tahle písnička: https://youtu.be/1Z4cPBpJiWc

Takže tímto děkuji Ewě Farné, která se s kritikou své osoby ze strany bulváru vypořádala s grácií sobě vlastní, že mě naučila, že mám prostě boky jako skříň a že to nevadí. Když jsem se ještě před rokem omylem uviděla v celé své kráse v zrcadle nebo výloze, rychle jsem odvracela zrak pryč a měla zkažený celý den. Co si říkám teď? Holka, ty seš kus.

Přeju vám, abyste se ve své kůži cítily příjemně a abyste jednoho krásného dne dokázaly spláchnout všechny svoje nejistoty a mindráky do záchodu, protože, jak říkám, čím víc tělesné plochy, tím víc krásy.

Mějte se krásně.
Vaše S.

Kreslím: Dívka s třešněmi

6. července 2016 v 19:50 | Soni |  Mé kresby
Na zahradě nám konečně dozrály třešně, a tak jsem měla chuť nakreslit něco třešňového a letního. :)
A4, tuš, pastelky.

 


Moje nová vuška

5. července 2016 v 11:33 | Soni |  Móda
Slečny a dámy, říká vám něco značka Vuch? Ne? Pak se běžte honem podívat na www.vuch.cz! Ale varuju vás - vážně hrozí, že se zamilujete. ;)

Tři roky

4. července 2016 v 23:58 | Soni |  Blog
Je to skoro neuvěřitelné, ale dnes jsou to přesně tři roky, co jsem na tenhle blog nic nenapsala. Poslední dobou jsem přemýšlela, že bych ráda začala zase blogovat, ale až dnes jsem se pevně rozhodla. Původně jsem si chtěla založit blog zcela nový, ale přítel si myslí, že bych měla pokračovat v tomhle. A když jsem viděla, že to jsou opravdu přesně tři roky... Není to znamení? Takže vás tu opět všechny pěkně vítám. Vím, že tenhle blog měl hodně odpůrců, ale také hodně příznivců. Od té doby, co jsem na něm přestala pracovat, se toho v mém životě změnilo mnoho. A tak začneme hezky znova, od začátku.

S.

4. červenec 2013: Ztráty zkrátka bolej

4. července 2013 v 12:44 | Soni |  Deníček
Doteď nedokážu vstřebat, co se stalo. Vím jen, že je to pár dní. Ještě odpoledne jsme byly spolu v Praze, nakupovaly boty, jedly zmrzlinu ve Františkánské zahradě… A večer mi řekla: "Sbohem." Ne, nejde o žádnou lásku. Jde o přátelství. A to je tisíckrát horší.

15. červen 2013: Zahrabaná na chatě

16. června 2013 v 17:47 | Soni |  Deníček
Včerejšek byl jeden z těch krásných letních dnů. Jeli jsme sekat a hrabat trávu na chatu. Slunce zářilo, vál teplý větřík, vonělo sušící se seno… Během nedávných povodní tráva na naší zahradě vyrostla do metrové výšky. Když jsme tam dorazili, už tam byl děda s tetou a sestřenkou a velká část práce už byla hotová. Přesto jí na nás ještě hodně zbylo. Táta se chopil sekačky, brácha kosy a my tři ženské jsme vzaly do rukou hrábě. Trochu středověký způsob, ale nevadilo mi to. Nemám ráda, když se zbytečně plýtvá benzinem.

Poté, co jsme zdolaly teprve jednu stranu našeho rozlehlého pozemku a mě už bolely ruce, zdálo se mi, že nemáme šanci to v krutě žhnoucím slunci dodělat. Pak jsme se ale zakecaly se sestřenkou a práce nám šla od ruky rychleji. Celé jsme to nezvládly a nechaly tam něco tátovi na dnešek (on tam zůstával, my s bráchou jsme jeli večer domů), ale udělaly jsme toho dost. Je to otravná práce, ale člověk u ní alespoň vypne a dokonale se psychicky zregeneruje. Co se týká fyzické stránky, tam to bylo horší - spálené paže, krk a obličej, bolavá záda, propocené triko… O to víc mi chutnal chleba se sýrem na květovaném talířku po babičce, nebo možná ještě prababičce, snězený v příjemném chládku kuchyně.

Táta se domluvil se sousedem, aby traktorem vytrhl ze země čtyři stromy. Prý tam byly k ničemu. Dvě jabloně, které už nenesly, a dvě napůl uschlé višně. Říkal, že tam akorát překážejí při sekání trávy. Zlobila jsem se. Vážně jsem se zlobila. Připadá mi to jako vražda. Násilné plundrování. On kolem sebe prostě nesnese ani kousek přírody. I tu zahradu musí mít umělou.

Před odjezdem jsem bloumala po zahradě a nešťastně pozorovala čtyři mrtvé vzrostlé stromy, jejich zpřerážené kořeny, umírající listí a větve, marně hledající vodu ze země. Vyšla jsem ven, ke kukuřičnému poli, z něhož jsme se sestřenkou jako malé kradly kukuřici. Jednou jsme se jí tak přejedly, že od té doby nemůžu syrovou kukuřici ani cítit. Lehla jsem si do vysoké trávy, mezi plané kvítí, a najednou mi z očí vytryskly slzy. Na rukou a nohou mě šimrali mravenci a žlutí broučci s černými tečkami a kolem byl dokonalý klid. Žádní lidé, žádná auta, nic. Perfektní ticho. Zpěv ptáků a vítr prohánějící se rostoucí kukuřicí byl o to hlasitější a intenzivnější. Byla to nejkrásnější chvilka za hodně dlouhou dobu. A ty vyrvané stromy byly v porovnání s tím tak žalostně smutné… Snažila jsem se utěšit se tím, že tam vysadíme nové stromy, kolem plotu, kde nikomu nebudou překážet, ale nebylo to k ničemu. Bylo mi to tak strašně líto. Styděla jsem se, že jsem taky člověk, za celé lidstvo. Napadlo mě, že bych si měla to ticho, vítr, vonící trávu a všechnu tu zeleň pořádně vychutnat, protože lidé to všechno jednoho dne zničí…

11. červen 2013: Vyletněná nálada

11. června 2013 v 22:35 | Soni |  Deníček
Po několika nevlídných, propršených dnech se dnes konečně udělalo pěkně. Bosky jsem vyšla na zahradu a nadechla se voňavého vzduchu. Zem ještě nebyla prohřátá a trochu mě studila do chodidel. Nepotlačovala jsem úsměv, když jsem si všimla včel a čmeláků, opylujících nenápadné květy maliníku na terase. Asi před dvěma, třemi lety se tam objevil, sám od sebe. Zřejmě tam vítr zanesl semínka z toho starého pod třešní. Sešla jsem po schůdcích dolů. Skoro se po nich nedá chodit kvůli všem těm větvím a výhonkům všelijakých rostlin okolo. Posadila jsem se s knížkou na čerstvě posekaný trávník, ale ani se mi nechtělo číst, jen jsem se rozhlížela po vší té zeleni a vychutnávala si paprsky odpoledního slunce, které mě hřály na temeni a sušily mi právě umyté vlasy. Býlí a dlouhá měkká kvetoucí tráva přímo lákaly, aby si do nich člověk položil hlavu. Lehla jsem si, vdechovala vůni hlíny a prsty přejížděla po hebkých koncích stébel. S cvakáním drápků ke mně přišla Jenny, jazyk jí visel z tlamy. Drbala jsem ji za ušima a na zádech.

Všimla jsem si, že šaty na sušáku se uvolnily z jednoho kolíčku. Vstala jsem a šla to spravit. Koupila jsem si je dnes v sekáči. Indigově modré s bílými kytičkami. I s fialovým manšestrovým sakem mě vyšly na pár kaček. Mám z nich radost, jsou vážně moc hezké.

Vrátila jsem se na terasu a sedla si na houpačku. Znovu jsem se zaposlouchala do bzučení vycházejícícho z maliní. Za chvíli mě začalo uspávat. Natáhla jsem se a zavřela oči. Je tam vždycky tak krásně… Zrovna jsem začala upadat do spánku, když vtom mě probral kocour. Tlapkou mě jemně strčil do žeber. Pohladila jsem ho po hlavě: slastně přivřel očka. Lehce se vyhoupl nahoru. Chvíli se se mnou mazlil, pak si lehl vedle a přitiskl se ke mně. Cítila jsem jeho vyhřátý černý kožíšek na své paži. Něžně předl.

A tak jsme tam leželi, já, kočka a kniha, a líně se pohupovali v mírném vánku…

Láska – neláska

8. června 2013 v 10:07 | Soni |  Náhodné nálady
Mezilidské vztahy jsou podivné. Zvlášť ty milostné. Člověk za život potká spoustu lásek, některé sladké, jiné bolestně hořké, jedny trvají chvilku, druhé měsíce a roky… Ale většina z nich jednoho dne vyprchá a už se nikdy nevrátí.

Většina.

Mám jednoho člověka, který je mi velice blízký. Nebudu říkat kamaráda, protože to není "jen" kamarád, i když zároveň lepšího kamaráda nemám. Není to ani můj milenec. Nikdy jsme spolu v tomhle ohledu nic neměli. Není můj přítel. Říkejme mu prostě J. Známe se už šíleně let a za tu dobu jsme se několikrát sešli a zase rozešli. Přemýšlím, jak náš vztah definovat. On je zkrátka pevnou součástí mého já a už si neumím představit, že by tu nebyl. To se zkrátka nemůže stát, není to možné. Neexistuje nic, co by jednoho z nás donutilo ze svého života toho druhého vymazat. Ačkoli jsou období, kdy se spolu i několik měsíců vůbec nebavíme. Ne že bychom na sebe byli naštvaní. Prostě nemáme tu potřebu, a přece víme, že tu jeden pro druhého vždycky je. A pak si jednou řekneme, nepůjdeme ven? A tak jdeme ven, druhý den zas, i ten další den… A najednou se držíme za ruce, J. mi půjčuje svou mikinu, když se večer udělá chladno, líbá mě na krk a je nám zkrátka dobře. Když má dojít na něco vážnějšího, vždycky z toho vycouváme. Nevadí mi to. Cítím, že se to nemá stát, že by to všechno mezi námi pokazilo, tu nevinnou, něžnou intimitu, kvůli které mě s ním ty procházky podél řeky tak baví.

Nevím, co ke mně cítí on. Já ho miluju tím nejhlubším citem, jakého jsem schopná, vždycky to tak bylo a zůstane to tak napořád. Má v mé duši vyhraněné speciální místo, kde ho nikdo nikdy nenahradí. A i přesto jsem si jistá, že se nevezmeme a nebudeme spolu žít šťastně až do smrti. Vlastně budeme, jen ne jako partneři. Jednoho dne si každý najdeme někoho, s kým budeme chtít strávit život jako muž a žena, ale myslím, že ani oni nebudou moci být v našich srdcích zakořenění tak pevně, jako je J. v mém a já v tom jeho. Nejsem z toho nešťastná. Jsem naopak neskutečně ráda, že ho mám a že je to mezi námi tak, jak to je.

Dětství

7. června 2013 v 16:47 | Soni |  Náhodné nálady
Slunečné dny strávené s malou Simonou odvedle na dvoře za barákem.
Dlouhé stíny při zapadajícím slunci.
Velká okna v obýváku.
Rozsypané kuličky do bráchovo pistole. Táta chtěl, abych je uklidila, než se vrátí. Přišel za půl hodiny a našel mě, jak si z nich dělám vláčky v drážkách parket.
Film o králi Artušovi.
Film o Jackovi a stonku fazole.
Týdny strávené v létě na chatě, kde jsme si museli vodu na umytí ohřát na kamnech. A předtím si samozřejmě naštípat dřevo.
Vanilková zmrzlina. Jednou jsem si ji šla koupit do cukrárny, co stála hned vedle našeho domu, a spolu se svým kournoutkem jsem ze stojánku vzala i ten, co tam byl trvale, obalený alobalem. Už zvenku jsem slyšela prodavačku, jak volá: "Počkej…! No… Anebo nic…"
Kopání do pýchavek. Mamčino nadávání, že od nich máme špinavé boty.
Hodiny ležení na voňavém seně.
Ježdění s kamarády na kolech u babi na sídlišti. Záviděla jsem jim velká kola, když já měla stále to malé.
Útěk s Jíťou před stádem hnusných brouků, které se na nás vyvalilo z ulomené větve.
Domeček z cihel, co nám táta postavil na zahradě.
Hejno žabiček, skákajících nám přes cestu u rybníčku v lese.
Cyklovýlety s dědou po okolních vesnicích. Řev, když mě na jednom z nich podělal pták.
Prťavá mlhavá vzpomínka na altánek na stráni, kterej strhli, když mi byly 3 nebo 4.
Máslové sušenky na koupališti. Snědla jsem jich tolik, že je mi z nich dodnes špatně. Jiné nám ale mamka nekoupila, protože od čokolády bychom se bývali prý celí zřídili.
Žluté šatičky s kytičkama.
Dětská kola z krabičky se šmoulou po cestě ze školky.
Žádný internet, jen starý počítač s Windows 95 a hry z disket.

…a jaké bylo vaše dětství? :)

Kam dál